Nešťastný příběh Marka Trončinského? Najděte cestu, jak nabídnout pomoc
Je to zpráva, ze které mrazí, Marek Trončinský zemřel. Ne proto, že svět opustil profesionální sportovec. Nejděsivější na tom je, že zemřel mladý člověk, kterému bylo 32 let. Žádný gauner, vůbec, jen chlap, který měl větší talent na hokej než většina jeho vrstevníků ale i prokletí se namočit do větších průšvihu než ostatní. Odešel hráč, který se měl s hokejem dostat na nejvyšší úroveň. Všechno zůstalo v kolonce „měl“...
Už roky se mluvilo o tom, že má Marek Trončinský velké finanční trable. Tahle informace kolovala řekněme v šedé zóně, ale oficiálně ji nikdo nepotvrdil. Ani on ne. Vědělo se, nemluvilo se o tom, což je vlastně v pořádku. Co je horší, nenašla se cesta, jak mu pomoci. Faktem je, že se během kariéry profesionálního hokejisty zamotával do větších a větších potíží. Navíc jeho vztah k zábavě mimo led byl víc než kladný, tím pádem postupně i doma vypadával z kolonky rozdílového hráče. S touhle vizitkou dlouho kočoval po extralize, po KHL a poslední dva roky po Velké Británii a Rumunsku.
Teď všechno skončilo. Smutně a šíleně.
Talentu v sobě měl tolik, že aktuálně měl být na MS v Rize. Znovu je tady to „měl“.
Strašlivé na jeho příběhu je, že Marek Trončinský zdaleka není jediným hráčem v českém hokeji, kterého se týkaly potíže mimo kabinu. To samé platí i o starších kauzách kolem pardubického hokeje, kde se skloňovala témata jako drogy a mejdany. Myslíte, že jinde hráči nehřeší? Rozdíl je pouze v tom, že město je tady tak veliké, aby nabídlo dost lákadel, zároveň tak malé, že se všechno postupně dostávalo ven a zase ne úplně tak malé, aby svoje tajemství střežilo před světem.
Stejné je to i jinde. Nemá cenu si lhát, spíš je to i horší. Jen třeba když se něco šustne dejme tomu v Brně, průšvih se podaří zamáznout a žádný ověřený výstup na veřejnost nevyleze. Takhle to chodí prakticky všude.
V principu to totiž v českém hokeji probíhá poměrně jednoduše. Trénuj, makej, dři a dostaneš za to velké peníze. Když už tě nepotřebujeme? Díky a ahoj. Aha, máš problémy? Jo, tak to je tvůj boj, vyřeš si je, my hrajeme o body.
V případě Marka Trončinského všechno přitom ještě v Pardubicích dospělo do fáze, že klub mu pomocnou ruku nabízel, ať šlo o léčení ze závislostí, tak řešení finanční situace. Tehdy měl bohužel cuknout, že si věci, které sám nadrobil, sám vyřeší.
Obecně ale platí, že v Česku chybí programy a předem dané postupy, co dělat, když hráči hrozí potíže, nebo se už v kruhu motá. Všechno by mělo přijít od vedení. Hokejový svaz i Asociace profesionálních klubů by měly myslet ve 21. století jinak. Nejsou 70. léta, kdy si hráči vydělají pár tisícovek. Teď si sáhnou na statisíce, miliony. Jsou pak i díky rychlejšímu světu médií a sociálním sítím pod mnohem větším tlakem. Takže? Základem je, aby netahali jen činky, ale dostávali povinně aspoň bazální lekce v oblasti finanční gramotnosti, plus návody, jak se stavět k sociálním sítím. A hlavně: MUSÍ fungovat program, kam se lze přihlásit, pokud trpíte závislostí, nebo psychickými problémy. Jako hráč pak potřebujete takovému programu věřit a současně vědět, že vás nikdo neodsoudí, když se do něj sám přihlásíte.
Místo toho, aby dorazily další desítky tisíc na konto, mělo by přijít předem jasné řešení: Pojď se léčit, zapoj se do programu, v tom případě ti dál podržíme smlouvu, až se vrátíš, pokud si ji přístupem obhájíš, běží dál. Místo toho u nás dál vede jiný přístup. Vypadni, když máš potíže, jsi trouble maker. Ale jinde se to zkusí zase od nuly. Taky proto se hokejisté dostávají do malérů, taky proto se spirála roztočí.
V kariéře Marka Trončinského bohužel vše zašlo až na fatální mez, už nepůjde nic otočit. Jeho život vyhasl a dobrý konec nepřijde.
