Dvacítka září. Proč herně vypadá lépe než s Pastrňákem nebo Nečasem?
BLOG PAVLA RYŠAVÉHO | Plní se předpoklad, o kterém se mluvilo už v létě. Reálný obraz říká, že Česko nevychovává jedničky draftu a hráče, o které se kluby NHL budou každý rok prát. Jednou taková situace třeba nastane, ale sežere dost času, energie, asi i nějaké další omyly a hlavně to bude velká fuška. Ale pokud dáte dohromady sestavu, kde neřešíte, jak je dobrý každý hráč zvlášť, ale je silná v první řadě spolu? A ještě plní taktické pokyny? Uspět se dá.
Nemůžete říct, že by Česko vozilo na juniorské akce v minulých letech špatné hráče. Na turnaji se třeba sešla generace kolem Jakub Vrány a Davida Pastrňáka posílená stříbrem z MS do 18 let. Pak se těžilo z extrémně silného hokejového vrhu, kam patřili Filip Chytil, Martin Kaut, Filip Zadina a Martin Nečas.
Ofenzivní beci se taky našli: Filip Král, Libor Hájek, Filip Hronek nebo Jakub Zbořil. Výjimečné brankáře Česko taky mělo. Dost se věřilo Vítku Vaněčkovi, Lukáši Dostálovi nebo Danu Vladařovi. Slušný výčet kvalitních hráčů, co?
Proč ale vypadá současný tým na MS do 20 let nejlépe? Z části i proto, že nikdo nepřijel jako spasitel, ke kterému se všichni upínají. Nevidíte žádné, že Pastrňák všechno zařídí. Neexistuje, že máte jednu opravdu nabušenou formaci Zadina-Nečas-Kaut, která má vymyslet rozdíl. Nic není hozené na jednom brankáři typu Dostála, že musí vytasit životní formu a dál se to nějak chytne.
Radim Rulík cepuje v Kanadě tým, který si je výkonnostně hodně podobný. Má výjimečné hráče typu Jiřího Kulicha nebo Davida Jiříčka, kteří šli na draft v prvním kole. Jen ale tak nějak víc cítíte uvažování, že tohle samospásné není a nebude. Česko vytáhne takové hráče dva, Kanada nebo USA jich mají deset.
A v příštích deseti letech se číslo nezmění ani nevyrovná. Jen vidíte určitou cestu, kudy se dá jít. Držíte plán, jak se reprezentační týmy mají prezentovat. Je důležité, když trenéři jednotlivých kategorií o komunikaci mezi sebou nejen mluví, ale skutečně tak činí. Pokud budujete nějakou představu od šestnáctek, rozvíjíte ji v osmnáctkách, pilujete ve dvacítkách? Najednou můžete mluvit o české herní identitě.
Pokud zavřete střední pásmo, počkáte na dva nadstandardní hráče, kteří se v každém ročníku objeví, a vsadíte, že vám vyjde přesilovka? Ano, občas to vyjde. Ale pak se taky budete divit, že dohromady národní tým na dospělé úrovni nikdy ultra nezáří. Spíš vidíte, že výjimeční hráči jsou silní v klubech, kde mají podporu od zahraničních hráčů.
Jenže jestli hráče rozvíjíte směrem, že aktivním hokejem porazíte Finy, Švédy a klidně si můžete troufnout na Kanadu? Držíte je spolu a několik generací dostává ty samé noty? V áčku všechno do sebe zapadne postupně taky a výrazně stoupne šance, že se začnou vozit medaile i z turnajů dospělé reprezentace.
Důvodem je česká hokejová identita, kterou do sebe hráči v několikaletém cyklu načerpají. Uvěří jí, dostanou víru, že jsou schopni spolu kohokoliv vyprášit. A tahle cesta nemusí trvat tak dlouho, třeba pět šest let. Jen musí mít pevné mantinely, neměnit plány po dvou sezonách. I když dosadíte pak jiné trenéry, principy potřebujete zachovat.
