Oceláři jsou tak daleko, že hrát dobře nestačí. Teď to poznal i Hradec
Máte pocit, že už je skoro máte. Chybí kousek a Třinec lehne na lopatky. Jedna zbloudilá střela navíc, jeden odraz a všechno může vypadat jinak. Jenže přesně to samé mohl říkat Litvínov, pak Sparta, nakonec i Pardubice. Teď je ve stejné roli Hradec. Ta zbloudilá střela nepřijde, nebo ano, ale odrazí se tak, jak Oceláři potřebují.
Můžete tomu říkat štěstí, jenže není náhoda, že Třinci podobné situace vychází v drtivé většině v jeho prospěch. Možná má někde v kabině ještě schovaného šamana, kterého neukazuje.
Ale spíš jde o jeho sebedůvěru a zkušenost. Jdete si výhře naproti. Definice jeho kouzla? Neexistuje, na papír ji nedostanete, přesně tohle je ale faktor X, který vidíte u vítězných dynastií.
Víte, co spojuje Litvínov, Spartu a Pardubice? Všechny týmy s Třincem vypadly a všechny končily s tím, že věděly, jak na soupeře hrát, odvedly často dobrou práci, jen chyběl nějaký detail.
Jenže druhý pohled říká, že sice Třinec mačkáte, ale mačkáte ho proto, že v určitých fázích prostě chce být opticky mačkán. Nevadí mu to, dovede si s takovou pasáží zápasu poradit.
Aby Mountfield dokázal být prvním týmem, který do precizně fungujícího stroje strčí větev a rozbije ho, nesmí hrát jen dobře. To totiž nikam nevede. Musí se vám sejít, že hodně hráčů hraje nejlepší hokej v životě, možná takový, jaký už nikdy nepředvedou. Jedině tak Oceláře porazíte. Jsou tak daleko, že nějaké „dobře“ nestačí.
