Semknout se pod tlakem? Bílkova zbraň už přestala fungovat
Od prvního zápasu z něj byl trenér na odpis. Na působení Michala Bílka zůstane nejvíc fascinující, kolik krizových situací v roli reprezentačního kouče za necelé čtyři roky přečkal. I to je bez ironie ceněné umění. Nakonec však odchází s hořkou pachutí ve chvíli, kdy národní tým zakopává s podceňovaným soupeřem (Arménie) a nedokázal to kompenzovat tím, že by se vytáhnul na favorita (Itálie).
Fanoušci musí kroutit hlavami, protože Bílek měl k dispozici mimořádně luxusní prostor, aby týmu vtiskl výraznější tvář. A jaká tedy byla? Že si nevzpomenete? Převážně nevýrazná a velmi často nevyzpytatelná v negativním smyslu.
A největší přednost? Žádná taktická vymoženost, či progresivní herní styl. Tým zaujal několikrát tím, jak se dokázal semknout pod tlakem okolí, což se dokonale povedlo loni při čtvrtfinálové účasti na evropském šampionátu.
Ale potom už prakticky vůbec. Naposledy na stadionu v Turíně třeba jen do začátku druhého poločasu, než přišel rychlý obrat na úkor pasivního českého mužstva.
Už nejde donekonečna povzdechnout si u slov o tom, že chybí výjimečná generace Nedvěda, Pohorského a Kollera. Ano, Češi už sice nemají superhvězdný tým, ale stále jejich dres obléká řada hráčů se solidním angažmá v anglické, či německé lize, navíc se v posledních letech dá čerpat i z plzeňského úspěchu.
V tom je možná výhoda Bílkova nástupce. Přijde do prostředí, které si může uzpůsobit podle svých představ a bude muset ukázat, že se dá stavět i na jiných zbraních. Tahle byla až příliš nespolehlivá.
