Deschamps a spol.? Týmy z velkých zemí by měli vést skvělí hráči
KOMENTÁŘ PHILIPPA LAHMA | Mistrovství světa funguje kdykoli a kdekoli. Nic podobného neexistuje, je to nejrozmanitější událost na světě. Na obou stranách se aktivně zapojuje jedenáct mužů či žen, kvůli novému pravidlu ohledně střídání dokonce až sedmnáct. Účastní se zástupci všech kontinentů, finalisté z Argentiny prohráli v Kataru se zemí z Asie, Saúdskou Arábií, a málem museli jít v osmifinále do prodloužení proti Austrálii. Díky Maroku se do semifinále poprvé probojovala Afrika, respektive arabská země.
Na šampionátu si svět také ujasňuje, jak chce společně žít. Fotbal umožňuje diskutovat o všem možném. Byl míč před vítězným gólem Japonska proti Španělsku už za čárou? Lze ofsajd měřit digitálně, jak věří technologičtí optimisté? Má palestinská vlajka politický význam a co vyvěšení vyjadřuje? Byla páska s nápisem One Love nezbytná? Jaký signál to vysílá, když se muslimští sportovci po vítězstvích líbají a tančí se svými matkami před očima celého světa?
Mistrovství světa ale píše příběhy především na hřišti. Nejdramatičtějším zápasem byla repríza finále z roku 1978 mezi Argentinou a Nizozemskem. Lionel Messi se po trávníku plížil a pak tenhle génius zařídil přihrávkou vedení svého týmu. Argentina od té doby dominovala, ale když Nizozemsko na dobrých dvacet minut nechalo stranou školu Ajaxu a vsadilo na „páčidlo“, události nabraly nečekaný spád. Argentinci najednou pocítili nevýhodu svého stylu založeného na vášni a národní hrdosti. Ze strachu z vedení 2:0 ztratili kontrolu a riskovali vyloučení. Kdyby se neprobrali v prodloužení, byli by vyřazeni. A nakonec vyhráli na penalty.
Argentina se ve finále střetne s Francií. Katar zažívá vzkříšení Antoina Griezmanna. V roce 2018 mistrovství světa vyhrál a poté se jeho klubová kariéra zhroutila. Nyní ovšem opět řídí útočnou hru Francie strategickými přihrávkami i nejpřesnějšími centry a těší se respektu spoluhráčů, kterým nenáročně slouží. A to v neposlední řadě díky nejlepšímu fotbalistovi mezi dvaatřiceti trenéry na turnaji. Didier Deschamps by byl prvním koučem v historii, který by obhájil titul mistra světa. Týmy velkých zemí by měli vést skvělí fotbalisté – nebo zralé osobnosti. Zvládnout takovou akumulaci talentů je práce pro lidi jako Mário Zagallo nebo Franz Beckenbauer, kteří se stejně jako Deschamps stali mistry světa coby hráči i jako trenéři. K integraci nadpřirozeně nadaného hráče, jako je Kylian Mbappé, potřebujete jejich moudrost.
V kolektivním sportu, jako je fotbal, se počítá „my“. To však neznamená, že se svobodně, velmi odlišnými způsoby nemůže vyjadřovat také „já“. Luka Modrič je ve svých sedmatřiceti letech stále dokonalým moderním záložníkem, protože udržuje rovnováhu svého týmu. Wout Weghorst z Nizozemska zase jednoduchým, ale účinným stylem téměř otočil zápas proti Argentině a poté ohromil svět trikem s trestným kopem. Kolektiv není dogma, fotbal zakořeněný v Evropě není „totalitní“. Pravidla jsou pro všechny stejná, zajišťují pospolitost. Fotbal je nejatraktivnější hra na světě.
Není na něm nic špatného. Přináší neomezenou radost. Jenže lidé, kteří ho řídí a prodávají, jí plýtvají. Zapomínají, že pouze slouží pro zajištění společného dobra. Všeobecně se má za to, že šéf FIFA Gianni Infantino je schopen všeho. Někteří fanoušci se začínají domnívat, že technokrati VAR mají škodlivý vliv, když rozhodují o pokutových kopech nebo počítají v milimetrech, zda byl míč mimo hřiště nebo ne. Zjevné chyby, jako byl neuznaný gól Franka Lamparda proti nám Němcům na mistrovství světa 2010, by měly být napravovány. Ale AI, umělá inteligence, budí dojem absolutní spravedlnosti, která nikdy nemůže existovat. A pokud je za chybou člověk, jako tomu bylo u branky ve Wembley, je to mnohem přijatelnější, než když je to špatnou technologií.
Mistrovství světa se nemůže obejít bez překvapení. Maroko se v Kataru nechalo nést na vlně svých fanoušků. I z jejich slov poznáte, proč je fotbal sportem pro všechny. Jejich tým byl na turnaji nejdisciplinovanější, ideálně nakládal se svými možnostmi. Základem je i v tomto případě dobré koučování. Valíd Radžradžuí odvedl skvělou práci, protože přizpůsobil svůj tým úspěšné herní kultuře Evropanů. Severoafrický fotbal obsahuje prvky Sacchi, Mourinho, Guardiola, 4-3-3, Premier League a tiki-taka. Platí to i o Tunisku, které ve skupině porazilo Francii.
Arabský region má svou fotbalovou kulturu, kterou by mistrovství světa mohlo posílit. Maroko se o pořadatelství šampionátu ucházelo pětkrát. FIFA ho však obešla a místo toho přidělila turnaj Kataru, kde je fotbal považován za politický nástroj. Peníze vládnou světu. Ti, kdo vedou FIFA i UEFA, příliš často kladou individuální zisk nad společné dobro. Mezníkem v tomto vývoji bylo zvolení Seppa Blattera prezidentem FIFA v roce 1998.
Evropské instituce musí být v této době nenapadnutelné. Minulý týden přitom vyšlo najevo, že Katar podplatil vysoce postavené europoslance, kteří bagatelizovali zacházení země s migranty z řad dělníků. Úkolem dneška již ale není sebeoptimalizace, ale sebezachování a odolnost. Příští velký fotbalový turnaj se bude konat v demokratické zemi, Německu. Tam je třeba bránit to, co definuje Evropu: svobodu, rozmanitost a rovnost. A to jsou i hodnoty fotbalu.
| Sloupek Philippa Lahma vzniká na základě dialogu s Oliverem Fritschem, sportovním redaktorem německého serveru Zeit Online. Kapitán mistrů světa a turnajový ředitel EURO 2024 v něm analyzuje fotbalová témata a hovoří o jejich strategické důležitosti pro společnost, ekonomiku a politiku. Pod názvem Pohledy fotbalisty je sloupek publikován v Die Zeit a partnerských médiích po celé Evropě, v Česku exkluzivně v deníku Sport a na serveru iSport.cz. Překládá redaktor Štěpán Filípek. |
