Tragičtí sudí v Česku: Ani naklonit rovinu neumí

Chybně nařízená penalta v duelu Olomouc–Ostrava, její opomenutí v utkání Bohemians 1905–Jablonec, neuznaný regulérní gól Plzni pro odmávaný ofsajd na půdě Slovácka. Tři obrovské zářezy ovlivňující výsledek ve dvou jarních kolech. Otřesná bilance, která dokazuje, že rozhodčí nejsou v nejlepší kondici. Jde o náhodu, nebo se při jejich výchově a výběru něco děje špatně?

Za jejich pochybeními se může skrývat úmysl někoho poškodit, mohou jednat v prospěch mocných, mohou chyby dělat záměrně. Opomiňme však tento motiv. I kdyby tomu tak bylo, provedení je neskutečně diletantské. Při cinknutých zápasech netouží zadavatel po publicitě, rozboru přehmatů. Chce mít klid, pokoj, zdání, že k ničemu nedošlo.

Ale ani takovou bezbolestnou vrtačku neumějí čeští sudí postiženému přiložit, přitom právě naklonění roviny bez viditelného důkazu patří k rozhodcovským majstrštychům, které dotyčného posunuje do vyšší roviny umění. Vyznavači zákulisních tahů jen vzdychají při vzpomínce, s jakým nadhledem vedl v boji o titul derby Sparta–Slavia k požadovanému výsledku na jaře 2003 slovenský odborník Ľuboš Micheľ. To jeho čeští následovníci neovládají.

Co jim všechno chybí? Především patřičné vzdělání, vedení zkušenými pedagogy. Až po vleklém úsilí se podařilo Evženu Amlerovi, uznávanému asistentovi, jenž se zúčastnil dvou světových šampionátů 1998 a 2002, otevřít školící centrum, jeho projekt nyní převzala Masarykova universita v Brně a otevírá studijní obor pro rozhodčí kolektivních sportů.

Komise rozhodčích, či spíše její předseda Luděk Macela, pro osobní neshody tento projekt dlouho mírně řečeno nepodporoval. Teprve když byl Amler z řídící funkce odstaven, rozjíždí se. Ovšem s fatálním zpožděním.

Novým adeptům chybí i odborná kontrola. Až do loňského roku žádný z českých delegátů na listině UEFA nechodil na Gambrinus ligu, aby zkušeným okem hodnotil, ale třeba i pomáhal mladým. Stalo se, že Jiří Ulrich dozoroval v Lize mistrů souboj Barcelona–Inter Milán, po návratu ho čekal jen Pražský přebor. Macelovy výmluvy na střet zájmů či pošpiněná jména neobstály. Už došlo k nápravě, ale celá Evropa kroutila nad tímto počínáním hlavou.

Rovněž výběr rozhodčích a jejich nasazování na utkání nese dosti nepochopitelných trhlin. Jakmile se někdo vyšvihne ze šedi a překročí hranice českého fotbalu, bývá zpravidla příslušnou komisí bez milosti sundán.

Letos se to stalo dvojici Jan Jech a Jiří jílek, kteří na mezinárodní scéně postoupili za několik let do vyšší kategorie. První byl dokonce českou stranou vybrán do projektu Talenti a učitelé, který připravuje schopné mladé rozhodčí na nejnáročnější úkoly.

Přitom s oběma byla komise dlouho dobu spokojena a především Jechovi tolerovala narůstající chyby. Byl sice za ně trestán omezením nominace, ale vždy se vrátil zpět mezi vyvolené.

Proto není patrně náhoda, že se nejzávažnějších jarních přehmatů dopustili hlavní z mezinárodní listiny Matějek (Bohemians 1905–Jablonec) a Příhoda (Olomouc–Ostrava), kteří by měli být naopak zárukou, či aspoň velkým předpokladem, že utkání zvládnou.

Opomíjení vzdělávacích programů, odstrčení zkušených odborníků, prapodivný výběr – to jsou hlavní nedostatky v práci s českými rozhodčími. Není divu, že český fotbal ztrácí i v tomto ohledu pozice a domácí soutěž je ovlivněna jejich chybami.




Nejde tedy o selhání jednotlivce, ale systémová nedopatření. Naděje, že se při složení současné komise něco změní, je však pramalá. Oba placené členy sekretariátu v tomto oddělení si dosadil Vlastimil Košťál, přestože ze své funkce (místopředseda za Čechy), neměl k tomu oprávnění. Sekretářem se hned po jeho vítězných volbách na podzim 2005 stal Josef Krula, v létě 2006 roli předsedy převzal Luděk Macela, když byl odvolán jeho předchůdce Václav Krondl.  

Nové vedení svazu v čele s Ivanem Haškem dosadilo do ostatních orgánů nové lidi nezatížené praktikami předchozího. Kromě komise rozhodčích. Tím vyneslo hodně chybný verdikt...