I strmý pád může být pozvolný. Slavia přišla o lidi, kteří ji milovali
Vypadalo to, že Slavia s příchodem nového majitele Aleše Řebíčka bude z nejhoršího venku. Před dvěma a půl lety, v srpnu 2011, odkoupil bývalý ministr dopravy ve vládě ODS majoritní podíl v klubu a nasypal do červenobílé pokladny postupně 600 milionů korun. Zajistil roční rozpočet na solidní výši 110 milionů korun, o čemž se může více než polovině účastníkům Gambrinus ligy jen zdát. A přesto je Slavia v tabulce na padáka.
Až s odstupem doby se totiž projevuje, jaká nastala v klubu obrovská krize a co všechno způsobila. Nejen finanční, ale i personální a také morální. Z ní se může Slavia hrabat ještě hodně dlouho a vidina lepších let může být i přes vyřešení těžkostí s penězi hodně vzdálená.
Slavia se vždy chlubila mládežnickou líhní. V jiných ligových mančaftech pobíhají její odchovanci, jsou často oporami včetně vedoucího týmu Sparty (Vácha, Dočkal). V sešívaném dresu není talent, za nímž by se ohlíželi manažeři velkých evropských týmů. To o něčem svědčí.
Úplně se rozdrobil také skauting ve vyhledávání zahraničních posil, chybějí schopní funkcionáři v managementu na všech úrovních, kteří by dali klubu směr. Nejen po sportovní stránce, ale udali mu i koncepci rozvoje.
V době úpadku odešlo ze Slavie mnoho trenérů mládeže, zapálených lidí, kteří nehleděli na odměny a plácání po zádech, ale dávali všechny své schopnosti ve prospěch klubu, který milovali. Už nejsou, a to je ta největší ztráta, která Slavii postihla.
I po dvou a půl letech zdánlivé konsolidace s novým majitelem v zádech a s finanční stabilitou se ukazuje, že nejstarší český klub své starosti stále nevyřešil a táhne ho to dolů.
