Nejdříve s tím začal brankář Petr Čech. „Přemlouváme ho všichni, tak uvidíme, jak se to v něm rozloží,“ prohlásil po utkání s Portugalskem ve čtvrtfinále EURO. Teď se k němu připojil i sám muž číslo 1 českého fotbalu Miroslav Pelta.
O co jim jde? O to, přemluvit útočníka Milana Baroše, aby odvolal rozhodnutí skončit s reprezentací. Jistě, myslí to dobře, přesto si dovoluji vzkázat: Nedělejte to. Nikomu by to neprospělo.
Tohle není žádná další kritika Milana B., natož naježený pamflet. Moc dobře si pamatuju, co tenhle útočník, jehož dvojníka se zatím nepovedlo najít (pokud se tedy hledal), pro národní tým odvedl, hlavně na mistrovství Evropy 2004.
Vybavuju si dokonce i časy, kdy byl ochoten v Birminghamu při působení v Aston Ville přijmout novinářskou návštěvu a pózovat u místních kanálů (nehledejte v tom, prosím, žádný jinotaj).
Naproti tomu jsem s lítostí sledoval, jak začíná střídat na trase Anglie – Francie – Turecko jeden klub za druhým. Přitom by bylo nejlepší, aby pod půlměsíc vůbec nedorazil: měl se někde usadit a zkusit nakopnout motor, který pozvolna začínal pracovat na nižší otáčky.
To byl (vedle nejrůznějších pitomých vylomenin v soukromí) neklamný důkaz, že hodně dobře našlápnutá kariéra začíná vadnout.
Z minulosti se zkrátka žít nedá – ačkoli to tak navenek dle plamenných obhajob vigantického rodáka z úst kouče Michala Bílka vypadá – a i poslední sezona v Galatasaray Istanbul by u kteréhokoli jiného hráče patrně významně zpochybnila místo v nominaci na EURO.
Vážím si Barošových zásluh, ale nejsem přesvědčen, že je nenahraditelný. Nyní se konečně mohou otevřít možnosti pro jiné borce a možná i odlišný herní systém a rozestavení národního týmu, které mimochodem neumožnilo naplno využívat všechny zbývající Barošovy schopnosti.
Bílek ruku v ruce Barošovi pomáhal (vždy za ním pevně stál a tím mimochodem zhoršoval vlastní pozici), ale paradoxně ho zároveň brzdil.
Vlastně nechával zviditelnit jiné, zatímco Baroš se – pokud měl chuť do hry a vyvaroval se nešvarů typu časté padání na trávník a diskuse s rozhodčími – bezmocně třepotal v obranných sítích soupeře jako moucha chycená do pavučiny. Nakonec by mu možná nejvíc seděla role žolíka, ve které začínal za Karla Brücknera. Pakliže by ji unesl…
Horovat pro Barošův návrat slovy, že nikoho takového český fotbal nemá, je pěkné, ale když se to nevyzkouší, velkou výpovědní hodnotu taková obhajoba nemá.
Věřím, že se při vší úctě ukáže, že to s Tomáši Pekhartem či Necidem, Davidem Lafatou nebo třeba Janem Chramostou půjde, jakkoli to ze začátku bude dřít. Ostatně, stejně by na to došlo.
Rozhodující je však jiný faktor. Baroš se svou vinou (ať už zatvrzelostí, jistou dávkou arogance nebo nepoučitelností), ale i jakýmsi samospádem už dávno stal červeným hadrem, který funguje spolehlivě, i když se zrovna netřepotá v akci, ale jen tak visí na prádelní šňůře.
Mezi ním a médii i veřejností je tak hluboký příkop, že ho nikdo nezasype. Baroš zkrátka dráždí, provokuje, rozděluje a nikdo z jeho okolí mu neumí poradit, že by stačilo něco málo změnit a mohlo by to být jiné. Třeba.
Na druhé straně stačí sebemenší příležitost, ba často záminka, a Baroš to slízne za všechny nebo se mu sečtou úroky i z pořádně starých účtů. Právě on je jedním z klíčových důvodů, proč je atmosféra kolem reprezentace přinejlepším rozpačitá a při neúspěších nastává takřka apokalypsa.
Jestliže Baroš pořád v tomhle směru cítí, že s někým ve válce, křivdí se mu (přičemž zrovna ani nemusí vyhrožovat vraždou bulvárnímu novináři) a jen se v těchhle ublíženeckých pocitech utvrzuje, nic se nezmění.
Ba ono to bude ještě horší a doplatí na to i ostatní. Proto radím: Pánové, nepřemlouvejte Milana Baroše. Z comebacku by nakonec nebyl šťastný ani on sám...
Přemlouvat, nebo nepřemlouvat Milana Baroše? Velké téma + rozhovor s Miroslavem Peltou čtěte ve středečním Sportu!
Související články
