Ten rozdíl musí vidět každý. „Cítím plnou zodpovědnost za to, co jsme předvedli,“ pravil zklamaný muž, jehož vlasy za poslední léta ozdobily šediny. Trenér Vítězslav Lavička přijal svůj díl viny za vypoklonkování z druhé předsíně Evropské ligy.
Těžko by mohl říct něco jiného, navzdory tomu je příznačné, že zrovna na hlavu oblíbeného „Víti“ se hněv fanoušků až na výjimky nesnesl. Je to spravedlivá „odměna“ za to, jaký lidský formát je.
A právě proto, že jde o tak výjimečného člověka (v českém fotbale učiněného světce), jako by se ani nehodilo podrobit ho tvrdším slovům. Jako byste cítili ostych.
Přesto se obávám, zda Lavičkovi přes všeobecnou úctu, mou nevyjímaje, neschází kousek k tomu, aby mohl dosáhnout na nejvyšší level. Nespočítám, zda je to dvacet, třicet nebo bůh ví kolik procent. Jen cítím, že tam něco chybí.
Sám se snadno mohu usvědčit z toho, že si protiřečím. Vždyť Lavička přece získal s Libercem český titul a triumfoval i při australské misi. Nejsem si však jist, zda to nebylo vedle jeho nesporných dovedností i specifickým prostředím, v němž pracoval a které mu vyhovovalo.
Ve Spartě, jež měla být klubovým vrcholem jeho práce, to je horší. Už jednou v ní neuspěl, to když na Letnou zbrkle prchnul od reprezentace do 21 let. Na podzim 2008 rezignoval, když po něm jeho šéfové žádali návrh razantních opatření. Byl to unáhlený nástup i ústup.
Není pochyb o tom, že tehdy i nyní Sparta nabídla mnoho objektivních důvodů, proč došlo k dalšímu dílčímu krachu. Lavička však měl ideální podmínky k návratu. Po blamáži s Jaroslavem Hřebíkem si mohl diktovat podmínky – a dbát na jejich dodržení. V zimě dostal dva drahé hráče. Na jaře měl skvělou šanci konečně nachytat Plzeň. Byla to ideální, byť asi předčasná šance. Ať tak nebo onak, do nové sezony měl vstoupit vyladěný tým.
Je snadné křivdit, leccos je klišé, ale ptám se: Není v téhle lavičkovské „klidné síle“ příliš klidu?
Neschází jí rozhodnost, nekompromisnost s včasným bouchnutím do stolu?
Umí si rázně vybrat jednu ze dvou možností? Nepřehání to s důvěrou v hráče, nectí příliš přísliby, jež jim dává?
Neměla by se naučit být i zlá, když to tak prostě musí být?
Není nezbytně nutné, aby za ni někdo černou práci odvedl?
Není účinnější obětovat jiné, než charakterně sebe?
Nejsou nejbližší lidé vidět jen při úspěších, a když je zle, tak stojí nenápadně opodál?
Pane Lavičko, věřte, že mě tyhle pochyby mrzí. A moc bych si přál, aby se rozplynuly.
Související články
