Šmicer ani Pelta mezi „kluky z repre“ nepatří. Kdo je tu pak šéf?
Není to žádný z hráčů, a dokonce – považte – ani bývalý kouč Michal Bílek, ale reprezentační manažer Vladimír Šmicer, jehož jméno se nejvíc probírá po zpackané kvalifikaci MS. Je to falešný terč, do něhož zamířil nejvyšší šéf Miroslav Pelta. Role obou pánů, kterou sehráli a ještě dohrávají u reprezentace, (by) přitom měla být úplně jiná.
Šmicer si všechny dokázal získat už jako hráč milým, vstřícným a sympatickým vystupováním. Sám s tím mám několikanásobnou osobní zkušenost, na kterou vždy rád vzpomínám. Jenže tyhle vlastnosti jsou také jedním z důvodů (nikoli jediné), proč jsem se obával toho, že po skončení kariéry vymění dres za sako manažera národního týmu.
Mnohem raději bych ho totiž viděl jako fotbalového „amabasadora“, který využívá svého skvělého jména k otevírání kontaktů ve světě a vystupuje jako důstojná tvář českého fotbalu na veřejnosti.
Upřímně: Šmicerovi a spol. vůbec nezávidím. Bývalí hráči, nota bene ti, kteří čerstvě opustili hřiště, to mají nesmírně těžké. Mnohdy ke stejným lidem, s nimiž dosud sdíleli jednu šatnu a pojil je obvykle stejný zájem i leckteré to tajemství, najednou mají přistupovat coby jejich nadřízení.
Už z logiky věci se dostanou do situací, kdy zájmy obou stran budou rozdílné, ne-li protichůdné. Kromě toho v sobě musí potlačit „hravost“, která je jako fotbalisty logicky provází, a to ve prospěch méně zábavnějších povinností.
Záleží samozřejmě na tom, co si kdo – a v tomto případě hlavně fotbalová asociace – pod pojmem manažer představuje. Já třeba muže, který v reprezentaci nastaví jasná pravidla, a to včetně vystupování navenek, dbá na jejich dodržování, při problémech okamžitě a nekompromisně zakročí, není dalším z asistentů trenéra, ale může mít v některých ohledech klidně větší pravomoc.
Nutné v každém případě je, aby měl u hráčů respekt a udržoval si od nich odstup. Na kamarádíčkování tu není prostor, jde to přímo proti logice téhle funkce.
Jenže právě jako jeden z asistentů a „kluků“, jak se pěkně říká, Šmicer vypadal nejvíc. Až na výjimky, jako když svého času přece jen dal najevo, že trpělivost s Milanem Barošem nemusí být bezedná.
Jeho vyjádření po návratu z Bulharska však naplno odkryly, jak své působení pojal celkově – a čím ho naplnil. „Čtyři roky jsem za tenhle mančaft kopal,“ řekl například. Pozor, nejde o to, že by mu měl jít po krku, ale principálně je to špatně. A nebyl by to žádný paradox, ale naopak pro fotbal typická zákonitost, kdyby ho ten mančaft potopil u bosse Pelty…
Příznačné je, že právě on má na Šmicrově dle mého soudu rozpačitém a nejasně orámovaném působení u reprezentace obrovský podíl. Nechal ho být, a pak jako by se najednou po schůzce s hráči probral z nějakého mátožného snu. Zničehonic tak tvrdí, že realizační tým zdědil a nevěděl, jak to v něm funguje, „nebo spíš nefunguje“.
To vše po schůzce s hráči, k nimž se v některých ohledech chová věren svým zvykům podobně jako Šmicer, což je ovšem u nejvyšší šarže ještě horší. Teď navíc přiznává, že reprezentanty zanedbával, takže s nimi – věren přesvědčení, že musí řešit úplně všechno – trávit víc času a nezklamat jejich důvěru.
Pak není moc jasné, kdo vlastně řídí koho. To všechno jsou věci, které opravdovou, a nikoli jen papírovou osobnost uvažující o postu reprezentačního trenéra musí docela děsit.
