V Plzni to skřípe. Jak dlouho to bude Vrbu na lavičce bavit?
Soudit pravý stav fotbalové Plzně podle výprasku na Bayernu, to by nebylo úplně fér. Ani markantní rozdíl v síle obou týmů však nemůže úplně zakrýt některé nedostatky, které jsou známy už ze zápasů v domácí lize. A nikoli jen z těch posledních. Aby to nakonec trenéra Pavla Vrbu, strůjce úspěšné plzeňské pětiletky, nedohnalo až k tomu, že přece jen vyrve ze západočeské půdy své kořeny...
Někteří hráči jsou z formy. Opakují se stejné omyly v defenzivě, pramenící z nízké zodpovědnosti či profesorského přístupu. Trenérovi se nedaří trefit ideální sestavu.
Buď z objektivních důvodů, nebo proto, že pod tlakem sám chybuje. To je summary problémů plzeňské Viktorie, které ji začaly trápit doma i při cestách po Evropě. Samozřejmě, je potřeba vzít v potaz sílu soupeřů, nejde však jen o chvilkové zaváhání, nýbrž trvalejší problém.
Stačí si připomenout Vrbovy výroky po mnohých domácích zápasech. Nepříjemně mnohokrát se stalo, že jeho tým byl v první půli docela nesoustředěný a musel se pak ve druhém poločase pěkně ohánět.
Ještě víc zaráží i opakované – a ne příliš vyslyšené – Vrbovy výtky ohledně zapojování všech jeho mužů do obranné činnosti nebo jejich přístupu k ne zrovna oblíbeným úkolům.
„Někteří hráči mi podle jejich sebevědomí připadají, že nehrají za Plzeň, ale za Real Madrid. Vytváří tolik chyb, že to asi není normální,“ nechal se kouč slyšet po remíze 1:1 se Slavií.
I to ledacos naznačuje. Ať už jsou na paškále služebně starší hráči, kteří se mylně domnívají, že vše uhrají díky zkušenostem, nebo ti služebně mladší, jimž ostruhy chybí a kteří teprve poznávají jiný fotbalový level.
Spornější začíná být i přínos dříve nedotknutelného kapitána Pavla Horvátha, jenž pozvolna přichází o výsadní pozici. Množství klíčových momentů, kdy jakýmkoli způsobem rozhodne utkání, už není tak vysoké. Přitom je v Plzni zvyklý dělat šéfa v šatně, na hřišti i za branami stadionu. Což může být pro trenéra výhoda, ale také někdy nemusí…
Po debaklu v mnichovské aréně Vrba mluvil smířlivě – a smířeně. Možná až příliš. Třeba tušil, že se ani jemu některé tahy, například s Danielem Kolářem v roli „falešného“ útočníka, příliš nepovedly. Nebo věděl, že i přes jeho pokyny ze sebe mužstvo víc nevyždímá a může se to opakovat.
Pokud v něm tohle přesvědčení zraje už dlouho a netýká se to jen těch nejtěžších výzev v Lize mistrů, může jeho chuť odolávat vábení k reprezentaci zežloutnout a uschnout jako podzimní listí…
