Nejsou lidi. To je smutný fakt, který znají trenéři české hokejové i fotbalové reprezentace. Podle toho to dopadlo: Kanada-Česko 6:0 na Světovém poháru, Německo-Česko 3:0 v kvalifikaci MS. Co s tím? Nahradit nižší individuální kvalitu systémem či taktikou. Nebo využít opravdu všechny „personální“ možnosti. Kouč národního týmu Karel Jarolím se o to zjevně snaží, přesto je nápadná jedna věc: proč se při té bídě nehodí do sestavy, ale jen na lavičku Theodor Gebre Selassie?
Věděl to minulý trenér fotbalové reprezentace Pavel Vrba, a myslím, že i proto od týmu po EURO rychle utekl. Musel s tím počítat i jeho nástupce Karel Jarolím, který ho svým způsobem odvážně nahradil s vědomím, že na tom bude ještě hůř. Český fotbal zkrátka trpí nedostatkem kvalitních hráčů, jeho zastoupení ve špičkových zahraničních soutěžích svádí k trvalé depresi.
Za Jarolíma je národní tým ještě víc než za Vrby otevřen novým tvářím, už skoro každému, řeklo by se. Bylo to znát i na poslední nominaci, seznamu náhradníků, ale i na mužstvu, které se v Hamburku dost často bezmocně topilo v německých vlnách. Podíl na tom měla i zranění, kdy je – opět stejně jako v hokeji – každá ztráta malou katastrofou. To je v první řadě případ záložníka Vladimíra Daridy, jakkoli v českém dresu stále ukazuje rezervy.
Symbolem hledání a omezených možností výběru se stal nováček Lukáš Droppa, který v sobotu odehrál půlhodinu. Proti nejtěžšímu soupeři v kvalifikaci a mistrům světa nastoupil hráč, jenž doslova spadl z nebe (po pár zápasech v ruské lize), bez jakékoli zkušenosti s týmem i fotbalem byť jen na podobné úrovni. To není nic proti němu, nechť je objevem, nicméně svědčí to o mnohém.
Za takových poměrů je potřeba využít každé síly. Jakýkoli trenér má pochopitelně nárok na své představy o hře a o tom, kdo mu do ní zapadá, stejně tak jistě má nejlepší přehled o formě hráčů. Přesto přinejmenším zarazí, že se nejen nyní, ale dlouhodobě z nějakého důvodu nedaří (nebo k tomu ani není vůle) zapracovat do sestavy Theodora Gebre Selassieho. Jednoho z top českých legionářů s pravidelným zatížením v Bundeslize, v níž se objevil už před čtyřmi lety.
To je vizitka, která nezakládá automatický nárok na klíčovou roli, ale většina současných reprezentantů mu může fotbalový životopis jen tiše závidět. Nehledě na utěšenou aktuální formu, odpovídající rychlost, schopnosti v defenzivě i ofenzivě a „účelově“ znalost německých protihráčů, s nimiž má bek Brém možnost se konfrontovat.
Lze argumentovat, že na místě pravého obránce se počítá s Pavlem Kadeřábkem, a přes to vlak nejede, ale možnosti tu jsou. Od Kadeřábkova převelení nalevo, kde teď ostatně hraje v Hoffenheimu, po posunutí do zálohy. A byť sám na opačné straně nejspíš nastupovat nechce, i to by koneckonců mohla být varianta.
Už za Vrby bylo zvláštní, že má maximálně na roli náhradníka. To samé se opakuje po nástupu Jarolíma, který přitom vloží důvěru například v Milana Petrželu. Ten je v lize po nějakém čase zase slušně vidět, ovšem pominu-li jeho pochybné morálně volní vlastnosti, nenavazuje na úspěšnou minulost ani neslibuje perspektivní výhled.
Proti Německu, v němž se mimochodem při krátkém „pobytu“ neprosadil, byl v podstatě vynulovaný a měl nikoli překvapivě podíl na tom, že pravá strana nabídla soupeři příležitost skórovat. Dovolím si odhadnout, že Gebre Selassie by byl v jeho úloze zodpovědnější a úspěšnější.
Jarolím ovšem Petrželu dobře zná ze Slovácka, přivedl si ho tam. Ve Slavii zase stavěl na stoperovi Marku Suchém, který je pro něho evidentně i základním stavebním kamenem „nové“ reprezentace. Stvrdil to dokonce kapitánskou páskou, která by dle mého měla náležet Tomáši Sivokovi.
Naproti tomu společné působení s Gebre Selassiem v červenobílém klubu, tehdy ještě talentem před vzestupem v Liberci, příliš povedené nebylo. Jestli to nebo cokoli jiného založilo nedůvěru, která se táhne dodnes, byla by to škoda. A obrovský luxus…
