Můj život s Rosickým: Hvězda bez gest bavila lidi, aniž hrála divadlo
Svět je nespravedlivý. Alespoň se to říká. V případě fotbalové legendy Tomáše Rosického, jenž si na sobotu naplánoval definitivní rozlučku s profesionální kariérou, to vlastně platí taky – tedy pokud jde o nekonečný seriál zranění, která ho vracela o pěkných pár dílů velkého příběhu nazpět. Muž s desítkou na zádech je však také důkazem toho, že na vrchol lze i v drsné džungli vystoupat skromně a bez velkohubé bezohlednosti. Že zdrženlivost není slabost.
Byť jsem o čtyři roky starší, je pro mě Rosického profikariéra vlastně generační záležitostí. Stejně jako v případě Petra Čecha. Profesně jsem se etabloval v době jejich začátků, mohl jsem zblízka pozorovat zrání dvou velkých talentů. Vzpomínky samozřejmě svádějí k nostalgii a retušování starých obrázků, ale jejich éra pro mě symbolizuje nejintenzivnější prožívání fotbalu a ty nejhezčí zážitky. Mám utkvělý pocit, že neopakovatelné...
Z doby, kdy se ve sparťanské sestavě začal objevovat náctiletý hubeňour, si hned vybavím pohárový zápas s Brnem v dubnu 1999. Trenér Zdeněk Ščasný neposlal na hřiště nejsilnější sestavu, Rosický dostal šanci od začátku. Vedl si dobře, ale přiznám se, že ukrutná úroveň utkání jeho velmi obstojné představení přebila. Ještě mi úplně nedošlo, jaká story se začíná odehrávat. A že už brzy nebude „Rosický, jehož bratr Jiří je hráčem Atlétika Madrid“.
Projekt Rosický jako zlatá cihla
Samozřejmě se již ale vědělo, že ten kluk má pověst mimořádného talentu. Mimochodem stejně jako jeho souputník Lukáš Zelenka. Ten byl považován za ještě větší objev, ostatně, uznával to i Rosický. Jenže on měl krom jiného navrch v morálně volních vlastnostech, i proto byly jejich fotbalové dráhy tolik odlišné. Po všech stránkách.
Škoda, že si „Rosu“ fanoušek na domácích hřištích moc neužil, záhy přišel přestup do Dortmundu. I na moment, kdy byl oznámen, si přesně pamatuju. Konečných 500 milionů korun pomohlo oddlužit Spartu, čímž se pak rád chlubíval nemilovaný boss Vlastimil Košťál. Jako kdyby otevřel trezor a našel v něm zlatou cihlu.
Protřelý hráčský agent Pavel Paska nikoli naposledy hovořil o „projektu Rosický“. Později o „projektu“ mluvil v souvislosti s jinými hráči, kteří měli jít ve stopách jeho životní trefy, ale nestalo se tak. I za fotbalovým Malým Mozartem zůstal nějaký ten Salieri. A ne jeden.
Překážky, které na Rosického čekaly, jako by symbolizoval jeho debut v bundeslize. Tedy odložený debut. Na dalekou cestu do Dortmundu na konci ledna 2001 vyrazila celá výprava českých novinářů. Jenže marně. Kvůli angíně Rosický nehrál, a tak v uplakaném počasí proběhlo alespoň krátké setkání v hotelu Mercure. Drobná indispozice ovšem nebyla nic proti zraněním, která ho pravidelně potkávala posléze a jimž se sveřepě odmítal poddat. V závěru možná až příliš.
Zásluhy "Mamy Rosa" i táty Jiřího
Další příležitost byla v květnu 2001, kde se na stadionu s proslulou Südtribühne odehrávalo finále Poháru UEFA s úžasnou přestřelkou, v níž Liverpool porazil Alavés 5:4. Hotely byly obsazené, tak jsme s fotografem přespali v autě a ráno se zmuchlanými obličeji vyrazili k tréninkovému centru Borussie, kde za klandrem kibicovali fanoušci a kolem procházeli pánové Lehmann, Wörns, Kohler, Metzelder, Reuter, Evanílson, Dedé či Oliseh. Výlet do jiného světa...
Jindy jsme si povídali v obýváku Rosického domu, který se snažil se střídavými úspěchy uchránit pozornosti fanoušků. Byla tam zrovna i jeho máma Eva, která mu vytvářela v začátcích zázemí.
Upřímně řečeno, říkal jsem si, jestli je tahle péče opravdu nutná a není na škodu samostatnosti české hvězdy – aniž bych si byl jist, jak bych v jeho letech takovou změnu zvládal sám. Byl to ale jen další ze správných kroků, které v záložníkově kariéře pomohly – a jeho nemuselo trápit, co si o tom kdo myslí. „Mama Rosa“ na ní má stejně jako táta Jiří zásadní podíl.
