Trpišovský ve Vrbových šlépějích. Co (ne)spojuje trenérské veličiny?
Je to shoda okolností. Nebo znamení shůry. Když Jindřich Trpišovský v promrzlém Edenu přivolal jaro ve fotbalové Evropě, stalo se to den poté, co stejné mety ještě oslnivěji dosáhl Pavel Vrba. Tedy muž o třináct let, tři tuzemské tituly a tři místenky v Lize mistrů starší.
Pokud si v době stého výročí republiky připomínáme budovatele státu, v případě toho fotbalového jsou jimi Vrba s Trpišovským. Jejich mužstva okamžitě poznáte, oba jsou zárukou vyhraněné koncepce, jíž je pořízeno vše ostatní. Definovali přesvědčivý herní styl, sladili s ním nároky na hráče a doplňování kádru. Jejich svět je založen na důslednosti, jasném vymezení kompetencí a odpovědnosti.
Ano, tedy přesně na tom, co chybí Spartě, jež o oba projevila jakýsi zájem, ovšem nedokázala či nakonec nechtěla ho zanést na papír. Mimo jiné proto, že by se musela změnit sama. „Možná jsme jednoho z rivalů vykolejili tím, že Vrba skončil u nás, ne na Letné,“ liboval si v půli minulé sezony plzeňský boss Adolf Šádek. O Trpišovském lze prohlásit to samé.
Rok, který se blíží ke konci, byl pro něho klíčový. Odpověděl na otázku, zda se posune o patro výš. Předpoklady prokázal už v Liberci, na pravém břehu Vltavy je potvrdil.
Nespornou výhodou bylo, že mu půdu připravil sportovní ředitel Jan Nezmar. Ozvěna spojenectví Šádek-Vrba na západě Čech, jež se ale
