Jsou situace ve sportu naprosto jasné, jako například posouzení jestřábím okem, jestli tenisový míček byl nebo nebyl milimetr od čáry kurtu. Nebo jestli v biatlonu terč trefen byl či nebyl. Dalších mnoho situací tak černobílých není. Často je možné ve fotbale nebo hokeji slyšet: „To mohl rozhodčí nechat pustit.“ Nebo naopak, že „se to dalo pískat“. V Montrealu během Velké ceny Kanady během nervy drásající bitvy mezi Lewisem Hamiltonem a Sebastianem Vettelem to rozhodčí „pískli“. A přepískli.
Nedělní závod vejde do historie jako jeden z nejkontroverznějších. Ne snad proto, že by se stalo něco výrazně skandálního. Ale především kvůli tenké linii mezi rozhodnutím Sebastiana Vettela potrestat nebo nepotrestat za incident, ke kterému došlo 22 kol před koncem závodu. A především pro emoce s tím spojené.
V nájezdu do čtvrté zatáčky v inkriminovaném kole Vettel nedobrzdil, projel přes travnatý úsek dráhy a vjel zpátky na trať. Lewis Hamilton musel přibrzdit, aby do Vettela nenarazil, protože neměl kudy se jinak vyhnout. Po dlouhém zkoumání sportovní komisaři rozhodli o udělení časového trestu pěti sekund, který Vettel ve zbytku závodu nedokázal najet.
Ačkoli proťal cílovou pásku závodu jako první, velkou cenu nevyhrál.
Mé sociální sítě jsou v současné době vedle vášnivých reakcí zastánců jednoho nebo druhého tábora fanoušků zahlceny také temperamentní kritikou mého – nutno dodat že bezprostředního – posouzení situace během televizního přenosu. A závěru, podle kterého bych se přiklonil k tomu Vettela nepenalizovat. Během samotného televizního přenosu na Sport2 jsme se pokusili prezentovat pohled z dvou protichůdných perspektiv:
A) Pravidla dávají komisařům návod udělit Vettelovi trest, protože při návratu na dráhu si počínal nebezpečně tím, že vjel do cesty jinému pilotovi.
B) Vettelův incident se dal velmi snadno netrestat, protože se o nebezpečný návrat na dráhu nejednalo.
Jelikož se Sebastian Vettel nevracel ve smyslu cíleného přesouvání se z prostoru mimo dráhy směrem na trať. Nýbrž horko těžko s autem bez kontroly přejel travnatý pás, pokračoval na asfalt, kde bojoval s tím, aby auto zkrotil. Což se mu povedlo. Pravidla nařizují pilotovi, který opustí trať, se na ní vrátit bezpečným způsobem. V tomto spočívá asi největší a jediný zádrhel.
Abyste se mohli na trať vrátit bezpečně, musíte jako pilot mít takový návrat pod svou kontrolou. Nedobrzdíte, vyjedete mimo trať, zastavíte, a čekáte, až bude trať volná, abyste se na ni vrátili. A z pohledu televizní kamery se to může jevit tak, že se Vettel chtěl na trať vrátit co nejrychleji, aby neztratil pozici, a dokonce zatočil volantem doprava, aby Hamiltona zablokoval. Který pochopitelně za nic v této aféře nemůže.
Vettel při krocení své formule navíc do nikoho nenarazil. A to jednoduše vytváří prostor pro pochybnosti. A takový prostor pochybností vytváří prostor pro to sáhnout k určitému principu ‚presumpce neviny‘. A nepenalizovat.
Komisaři Velké ceny Kanady usoudili, že některé Vettelovy manévry byly cílené. Ale proto je mezi komisaři vždy zkušený závodník, aby právě takovou situaci posoudil z perspektivy pilota. V neděli večer v Kanadě ale jako kdyby tahle zkušenost na ředitelství závodu chyběla. Což mělo za následek naprosto zbytečnou intervenci do bitvy, která mohla dál žít svým životem. Sebastianu Vettelovi bylo odcizeno vítězství, divákovi bylo odcizeno tolik toužené drama.
Témata:
formule, blog, Lewis Hamilton, sport, velká cena kanady, Sebastian Vettel, Sport na Heureka.cz
Související články
