Vysoká hra Zdeňka Haníka: Nová císařovna zrozená z pokory
Ženskému srdci velí síly, které mužská racionální mysl nezná. Žena vládne, když už je k tomu vyvolena, zřejmě více intuitivně. Ženské srdce Natálie Hejkové, slovenské trenérky v českých službách, vyplodilo úspěch, který nemá v našem středoevropském dosahu obdoby.
Trenérky-ženy se teprve nedávno vymanily ze „závislosti na Adamovi“ a začaly zacházet s privilegii, které historicky patřily výhradně mužům. Ale i přesto je málokterým souzen úspěch.
Ta, o níž dnes bude řeč, je zářivou výjimkou. Možná její jméno čtenářům, kteří se nezajímají o basketbal, nic neřekne, a přesto se téměř žádná žena v Evropě nemůže pochlubit takovou sbírkou úspěchů jako Natália Hejková, trenérka USK Praha.
Před nedávnem opět, jako už mnohokrát předtím, pokořila mnoho evropských týmů zvučných jmen a dovedla svá děvčata do Final Four Euroligy, které se uskuteční již za pár dní. Žena, která si přes patrnou basketbalovou posedlost umí v době po sezoně užívat nicnedělání, ráda cestuje a krizové stavy v práci řeší tím, že si jde koupit něco pěkného na sebe.
Působila i v Rusku, ale do USA se jí nechce a ani to podle ní není možné, protože Američané si cení především vlastního know-how. Nemá vlastní děti, ale má po světě plno basketbalových dcer. Je ráda sama, ale není osamělá. I ona by uvítala, kdyby na ni čekal doma dominantní muž, kterému by se třeba ráda podřídila, ale hned říká: „Co by to bylo za chlapa, kdyby seděl doma a čekal na mě.“
Stále na ni ovšem čeká manžel jménem basketbal, kterého oddaně miluje. Některé ženy jsou ovládány láskou, ale ona vládne láskou, skrze níž působí na své týmy. Znám velmi podrobně příběh jedné volejbalové trenérky, rovněž Slovenky, která získala několik titulů na Slovensku a v Rakousku, a jejím majstrštykem bylo, když se s týmem gymnazistek dostala až do finále slovenské nejvyšší seniorské soutěže.
Uvědomuji si, že ty dva příběhy jsou si náramně podobné. V první řadě mi skrze ně došlo, že ženské trenérky pracují spíše s intuitivním porozuměním než s mužskou logikou. Moc lásky je jim bližší než láska k moci. Když jsem se paní Natálie ptal, jaký má recept na úspěch, odpověděla: „Neviem“.
To dá rozum, že neví, protože je pokorná. Když někdo hned zná odpověď na otázku, jak být úspěšný, je mi podezřelý. Zaručený recept samozřejmě nezná nikdo, a kdo o vyhrávání něco ví, uvědomuje si, jak jsou tyto svaté okamžiky strašně křehké.
„Jak se řídí ženy?“ pátrala u ní moje mužská zvědavost. „Cukr a bič, ale s postupem času čím dál více cukru,“ odpověděla. „Je to daleko víc práce, když chci dosáhnout, aby mě hráčky pochopily. Lehčí je samozřejmě nařizovat...“
Vystudovaná právnička se dostala k trénování jakousi podivuhodnou náhodou, a dnes má za sebou již třicet let trenérské praxe. Proto mě ani neudivil její postoj k penězům. Jsou podle ní druhořadé a vnímá je jako odměnu. K tomu přidává, že není možné dělat sport pro peníze, a hned žertuje: „Snad až teď, jak se blíží důchod.“
Ostatně měl jsem na to vždycky podobný názor, že pro skutečného hráče je odměnou sama hra, a peníze mají přicházet až poté, kdy se prodává jeho vypěstěný diamant hráčského mistrovství, třeba za miliony dolarů.
Nebudu zde dělat výčet úspěchů Natálie Hejkové, které za svou kariéru posbírala, to by bylo na samostatný článek nebo rozhovor, který najdete v nejbližším čísle Sport Magazínu. Radši prozradím, že se stále učí, ale životem („Škola vám neřekne, jestli na to máte, nebo ne, i když ji úspěšně doděláte. Ale co pak...“). I ona sama velmi nerada přednáší pro trenéry („Veď, čo jim mam povedať?“) a ještě méně ráda píše. Nepotřebuje knihy a přednášky, poněvadž sama tu „velkou basketbalovou knihu“ naplňuje.
Sleduji její dráhu již od doby, kdy jsem sám působil na Slovensku, ale když jsem ji před pár dny pozval v Praze na kávu, díval jsem se jí přímo do očí poprvé. Slovenky jsou nějak zvláštně klidně sebevědomé. Ano, tuším to již dlouho, ale nemohu to dokázat. Totiž, že skutečná síla jde ruku v ruce s pokorou. Paní Natálie Hejková na ní postavila svůj císařský trůn.
