Vysoká hra Zdeňka Haníka: Vladimír Růžička trenér, nebo mág?
V jedné diskusi, jejíž obsah bude vzápětí odhalen, se dostala na přetřes otázka, co je trenérská vzdělanost... Dovolil jsem si využít v tomto článku osobnost Vladimíra Růžičky, abych demonstroval podíl „magie“ a vzdělanosti na trenérském řemeslu.
Tak pěkně od začátku. Vedl jsem zanícenou diskusi s docentem Josefem Dovalilem, někdejším děkanem pražské FTVS, a mimo jiné otcem Jakuba Dovalila, kterého čeká za krátký čas evropský šampionát do 21 let ve fotbale.
Josef Dovalil, kterého si vážím, zná moje skeptické názory na současnou podobu akademického vzdělávání trenérů, jež nereaguje dle mého soudu na požadavky praxe.
Provokoval mě otázkou, zda se domnívám, že studium trenérů na fakultě je zbytečné. Nenechal jsem se vyprovokovat, protože naopak velmi silně kladu důraz na trenérskou osvětu. Ovšem mám zcela odlišnou představu o působení na trenéry, než současné akademické prostředí. Ostřílený kozák Dovalil naši debatu rozsekl výzvou: „Tak zkus definovat, co je trenérská vzdělanost.“ Tady jsem se chytil...
A začnu hned trenérským příběhem Vladimíra Růžičky, současného kouče hokejového národního týmu. Je o něm známo, že sází spíše na svůj citlivý trenérský nos, než na nějaké řízené vzdělávání, lépe řečeno sází na jiný postup při získávání informací.
Vladimír Růžička už ví, co je vést tým mistrů světa, i vítězů domácí ligy. Na vlastní kůži prožil, jak se obrací nepříznivý vývoj play off ke konečnému úspěšnému výsledku. Vědění se nedá dosahovat z dálky, ale zevnitř. Vědět znamená prožít. Vladimír Růžička to prožil a zná to zevnitř.
Někdo může namítat, že by to dokázal i někdo jiný na jeho místě. Možná? To nelze vyloučit. Ale to by se to napřed muselo stát. Jiný může říct, že byl pouze ve správný čas na správném místě. Snad? Ale tu možnost měli i jiní a být ve správný čas na správném místě patří rovněž k trenérskému mistrovství.
A dostáváme se k jádru věci, co je to vzdělání. Pod tímto pojmem můžeme vidět na jedné straně studovanost, možná akademičnost, řekněme i vědeckost, za čímž cítíme nějakou vzdělávací instituci, ale z jiného úhlu pohledu formování, rozvíjení, kultivování, povznášení, zde je cítit spíše „univerzita života“.
Špičkový hokejový nebo fotbalový tým je složen z lidí, kteří brilantně ovládají svůj obor, ale přitom to nejsou žádní akademici, minimum z nich jsou vysokoškoláci. Aby je trenér mohl řídit, měl by mluvit jazykem, kterému hráči rozumí, musí se umět vcítit do jejich povah, vzbudit jejich vášeň a vše sjednotit v cestě za vítězstvím. Jeho oborem je vyhrávání, na to nezapomeňme. O tom trenér Růžička něco ví.
Ověřil jsem si, že se Vladimír Růžička pídí po informacích. Ovšemže svým způsobem, ale rozhodně ho baví pozorovat, shánět informace o hráčích a trendech a vyměňovat si názory. A tak jako existuje obecná a herní inteligence, které se od sebe zásadně liší, podobně existuje akademická a trenérská vzdělanost.
Určitě se i trenérské hvězdy jako Bobrovský či Hejková (basket), Vrba nebo Hřebík (fotbal), Výborný a Růžička (hokej), Čada a Šmejkal (volejbal) mezi sebou vzájemně liší v podílu trenérské a akademické vzdělanosti. Ale jedno mají společné: totiž, že jsou všichni kompetentní ve vhledu do své hry a náruživí v odhalování jejích tajů.
Trenér týmové hry je tak trochu mág, který svou symbolickou kouzelnou taktovkou řídí a ovlivňuje. Musí „živly“ dostat do harmonie. Trenérští mistři opakovaně prokázali, že dokážou z chaosu udělat řád, slaďovat energie hráčů, smiřovat protiklady, využívat jednotlivosti ku prospěchu celku.
Všichni jmenovaní rovněž někdy poznali na vlastní kůži, že když se taktovka vymkne z kontroly, dokáže bleskurychle zničit budované dílo. Trenér se musí navíc průběžně pokoušet sjednotit do taktu i „orchestr své vlastní bytosti“, poněvadž, kdo chce dirigovat lidi a situace, musí to zvládnout nejprve sám u sebe.
Trenér vedle myšlení potřebuje cit k posouzení lidí nebo situací a v tomto smyslu je cítění „funkcí srdce“. Pokud by měl trenér myslet nezaujatým způsobem, opravdu vědecky, musel by se vzdát všech citů, poněvadž věda chce důkazy, pocity do ní nepatří. To bychom po špičkových trenérech chtěli? Já tedy ne.
A přidám ještě kacířskou větu „i vzdělaný trenér musí v určitých důležitých momentech najít sílu a oprostit se od naučeného“ a dát se vést „cítěným“. Tak jak je to tedy s trenérskou vzdělaností? Výsledek se ve špičkovém sportu řídí jednoduchou logikou: vítězství je vše a prohra je nic. Trenér musí tuto „černobílost“ respektovat a přizpůsobit se jí. K tomu potřebuje specifickou výbavu.
Pokud do této výbavy dokáže citlivě zařadit i jiné barvy (odbornost získanou pozorováním a sebevzděláním), či dokonce další barevné odstíny (poznatky z vědy a souvisejících oborů), získává výhodu oproti „zatvrzele černobílým“. Pokud se ovšem nechá oslnit barevností a zapomene na základní černobílý řád, je ztracen. „Kdo dokáže magii zasnoubit s oběma typy vzdělanosti, je mým trenérským favoritem,“ to je moje odpověď pro docenta Josefa Dovalila.
