Předseda FAČR Miroslav Pelta mluvil předminulý týden v rozhlasu o dění v českém fotbalu i o nároďáku. Pocházím sice „z jiné planety“ než on, ale musím uznat, že jeho tah „vyrvat trenéra Vrbu plzeňskému prostředí“, tak nějak to on sám nazval, byl manažerským kouskem par excellence a Miroslav Pelta je na něj právem hrdý.
Předpokládám, že z hesel jako „ Gott nebo Hašek na Hrad“ jsme jako národ již definitivně vyléčeni a čtenář okamžitě v nadpisu odhalil lehkou nadsázku. Leč těchto pár řádek bych chlapíkovi jménem Pavel Vrba rád věnoval. Už proto, že vnímám, jak těžké to má jako trenér české fotbalové reprezentace.
Seděl jsem v Plzni při kvalifikačním utkání proti Kazachstánu na tribuně, a přestože to byla VIP tribuna, kde bych očekával chápavé diváky, vyslechl jsem na adresu týmu i trenéra až do 70. minuty zápasu mnoho nepěkného. Hráči ani trenér to díkybohu neslyší, ale stejně... Samozřejmě že po zápase všichni okamžitě obrátili rétoriku v duchu zvolání „Vrba na Hrad“.
Znám Pavla Vrbu z několika krátkých rozhovorů a z vyhlašování trenéra roku ČOV, kde jsme se potkali intenzivněji. Psal jsem mu po obou posledních zápasech blahopřejné sms. Jeho děkovná odpověď nezněla jako zpráva slavného vítěze, ale jako postoj prostého člověka, který se s něčím trápil, a dílo se mu zdařilo.
To je pro mě příznak lidského formátu – nepodlehnout euforii a sebezbožštění. Média mají sice ráda sladké příběhy, jak někdo přišel, viděl a zvítězil, ale kdo zažil trenérská muka, ví své.
Život se totiž nuluje, což znamená, že černá a bílá, dobro a zlo jdou vždy pohromadě, a proto i každý úspěch je vyvážen protihodnotou, ale opačného znaménka. Já to samozřejmě nevím, ale pouze intuitivně cítím, že se Pavel Vrba vnitřně pořádně natrápil. To klíčové střídání, které udělal proti Kazachstánu, nebylo čarovnou magií někoho „kdo ví“, ale urputnou snahou vyřešit problém někoho „kdo mlhavě tuší“.
A jestliže někdo mlhavě tuší, podle svého tušení něco učiní a všechno pak klapne, je na místě skromnost a poděkování prozřetelnosti, i když se v těchto okamžicích o člověka ráda pokouší pýcha.
Někdy má člověk tendenci v momentu vítězství zapomínat, jak se k němu prokousal, a že k němu potřeboval i pomoc paní Štěstěny, která se zpravidla přiklání k těm, kteří se poctivě přičinili a její přízeň si zasloužili. Pavel Vrba si ji zřejmě zasloužil, a hlavně si to podle mě sám uvědomuje. Čtu různé názory expertů, co by jak v českém fotbalu mělo být, co by bylo třeba. Velmi roztomilé je v tomto směru, když někdo hlásá, že to chce změnit systém, jako by to byla hračka.
Systém se dá změnit v klubu s jasným vlastníkem, ale změnit systém v takové gigantické komunitě, jako je český fotbal, kde jsou desítky zájmových skupin, to je pěkná porce. A kdo k tomu od pasu střílí jednoznačná doporučení, tak zřejmě není dobře informován o stavu věcí. Osobně se mi vyplácí věřit lidem a tomu, co se stane v dosahu jejich působení, nikoliv tomu, co by mělo být.
A co se tedy stalo? Český národní tým nehrál oslnivě, dokonce si nemyslím, že postup na EURO by byl obrazem kvality českého fotbalu, ale tuto kvalifikaci zvládnul. To je fakt, který beru jako pravdu o českém fotbalu. Ve sportu jde vždy o to, zvládnout to, vyhrát. To je jediná danost sportu, kterou ctím. Pavel Vrba tu situaci prostě opakovaně zvládnul.
Dobře vím (učíme to na všech trenérských kurzech), že tréninkovým úsilím a růstem odbornosti zvyšuje trenér pravděpodobnost vítězství. Věřte mi, že se s kolegy z jiných sportů snažíme dělat maximum pro trenérskou osvětu a vzdělanost či kompetentnost. Jde nám o to, aby trenérské odbornosti byla v českém prostředí přisouzena větší vážnost. Ale to je úplně jiná pohádka.
Cit Pavla Vrby se nezrodil v trenérských kurzech či studiem odborných publikací. Zrodil se v jeho životě. Nepůsobí na mě lidsky jako génius, který mává čarovnou hůlkou, ale jako skromný a pokorný člověk. Ne, že by lidskost a pokora byly klíčovými trenérskými kvalitami, ale již dlouhou dobu sleduji, že u mnoha špičkových koučů se tyto vlastnosti snoubí s komplexem jejich složité lidské bytosti.
Zažil jsem osobně několik výrazných trenérských úspěchů, ale i pěkných průserů (promiňte mi ten výraz), a sděluji svou zkušenost, že ta hranice mezi trůnem a kanálem je nesmírně křehká. Prosím o vstřícné pochopení, že si zde osobuji mandát mluvit o myšlení a cítění Pavla Vrby. Snad mě pochopí i on, že se na jeho případě snažím dovozovat obecné principy toho, jak je to s lidskou moudrostí. Jeho trenérský příběh mi prostě dobře leze pod kůži, a asi nejenom mně.
Přeji vám, Pavle, ať i nadále činíte všechno tak, aby vás paní Štěstěna neopustila v rozhodujících chvílích.
Související články
