Vysoká hra Zdeňka Haníka: Zahraniční žoldáci, táhněte domů…
Trenérem fotbalové Sparty zůstává Zdeněk Ščasný. Je veřejným tajemstvím, že vedení klubu zvažovalo i trenéra z ciziny. Jelikož mám několikanásobné zkušenosti s angažováním zahraničního trenéra, rád bych přispěl k tomuto tématu.
Předně je třeba objasnit, že je rozdíl, zda se angažuje zahraniční trenér do klubu, nebo do národního družstva.
Do klubu je to jednodušší. Trenér je vedením vyvolen, hráči jsou zaměstnanci klubu a volbu trenéra musí přijmout jako fakt. Pokud nechtějí pod zvoleným trenérem působit, mají možnost hrát jinde.
V nároďáku musí trenér přesvědčit ke státní reprezentaci hráče, které komunita národa i on sám pokládá za nejlepší. A protože hra v klubu je pro hráče prioritou, zvažují svou účast v národním družstvu, a ve vztahu k trenérovi jsou to oni, kdo drží trumfy v ruce.
Pokud se trenérovi nepodaří důležité hráče do týmu přilákat, dostává se pod obrovský tlak vedení svazu, domácích médií, veřejnosti a případně i dalších hráčů, kteří chtějí být v nároďáku obklopeni sobě rovnými.
Zkušenosti z volejbalu by mohly od angažování zahraničního trenéra spíše odrazovat. Začalo to u Julia Velaska, který přišel k nároďáku na přelomu let 2001- 2002.
V té době měl za sebou tři tituly mistra světa s družstvem Itálie! Za rok odcházel jako zpráskaný pes. Zdá se až neuvěřitelné, že trojnásobný světový šampion nedostal v Čechách více času prokázat své trenérské schopnosti.
Francouzský trenér Tillie vyletěl v roce 2005 z Čech rovněž za necelý rok po ne zcela vydařeném ME. Loni obsadil s týmem Francie čtvrté místo na MS. A před týdnem „seřezal“ ve Světové lize náš tým tak, že hráči nevěděli, kde jim hlava stojí. Ani v tomto případě nemohu posoudit všechny souvislosti, abych odpověděl, proč musel odejít tak záhy.
O čem však mohu zasvěceně hovořit, je problematika zahraničních trenérů, které jsem do nároďáku angažoval již v pozici předsedy svazu. Přivedli jsme v roce 2012 k mužské reprezentaci Holanďana Stewarta Bernarda.
Sice se zřejmě zcela neshoduji s názorem hráčů, ale měl jsem a mám za to, že odborně byl velmi fundovaný. Bohužel však neměl dostatečně zvučné jméno, byl malé postavy (což ve volejbalu může překážet, když se k hráčům mluví zespodu) a s nikým se moc nepáral.
Výsledek? Nevzali ho a po neúspěšném mistrovství Evropy 2013 jsem ho musel vysloveně proti své vůli odvolat. Někdo by mohl říct, že bych měl důsledněji trvat na svém výběru, ale pokud hráči nároďáku trenéra neberou, těžko mohou dosáhnout požadovaného výsledku, a já se jako předseda mohu postavit na hlavu a nic s tím neudělám.
Trochu odlišná situace je v ženském nároďáku, kde je trenér Carlo Parisi z Itálie hráčkami ctěn a akceptován. Dokonce snad i oblíben, především klíčovými osobnostmi družstva. Celá věc má jiné háčky, domácí trenérská komunita vnímá angažování zahraničního kouče jako ránu mezi oči.
Jenomže o ně nejde. Vím, že odvádějí svou klubovou práci v rámci možností dobře, ale jde o nové impulzy do stojatých vod domácího odborného myšlení. Volejbal, zřejmě stejně jako jiné týmové sporty, si v minulosti na sebe vytvořil systém tak nízkých nároků, že se dostal na vedlejší kolej. Jakékoliv systémové kroky, které nyní dělá basket, házená i fotbal, ke kýženému cíli zatím nevedly.
Zvyklosti v domácím prostředí jsou tak silné, že je zevnitř ani dobrý český trenér neprolomí. Neříkám, že zahraniční trenér to dokáže, ale vidím, že ovlivňuje celé prostředí, ne jen svěřené družstvo.
Od dob zmíněného Bernarda, který odešel trochu nezaslouženě s „kabátem z ostudy“, se v českém národním týmu trénuje jinak. Dva až tři střílecí trenažery neustále na tréninku, pistole, která měří rychlost podání nejen v zápase, ale stále i při tréninku, to vše zde zavedl Bernard. Trenér Parisi na mě neustále tlačí v tom směru, co vedení svazu dělá neprofesionálně, nebo má dělat jinak, než doposud dělalo, což nás posouvá rozhodně směrem dopředu.
Zakončím znovu u fotbalové Sparty. Angažování zahraničního trenéra by bylo bývalo obrovským rizikem, které by nemuselo mít šťastný konec, a zřejmě z tohoto důvodu vedení Sparty k tomuto kroku nakonec nesáhlo. Přeci jenom naše české povědomí: „Nechte si své rozumy doma, však my si poradíme sami bez cizí pomoci...“ je stále ještě dost silné.
