Český fanoušek těžce nese fakt, že ve sportech, kterým tradičně rozumí, především míčových, si nemůže zafandit českému týmu na úrovni semifinále nebo finále evropského či světového šampionátu, o olympiádě ani nemluvě. Troufám si tvrdit, že to nepůjde ještě minimálně 5 až 10 let. A jestli to půjde později, máme ve svých rukách…
Poslední číslo Sport Magazínu bylo zaměřeno na trenérské hvězdy ve fotbalových top týmech. A tak mne hned napadá otázka, co by si takový Guardiola nebo Mourinho asi počali, kdyby se stali trenéry Sparty nebo českého fotbalového nároďáku. Odhaduji, že nic moc.
V českém volejbalu máme zkušenosti s trenéry nejvyšší světové úrovně, a tak si dovolím předjímat, jak by si asi třeba Guardiola vylámal zuby na českém prostředí.
Uvítalo by ho například: „Tak se ukaž, fešáku.“ Pak by měl své požadavky a trval by na zásadních změnách v hráčském kádru i v okruhu spolupracovníků. Tím nemyslím nákup nejdražších hvězd, jako to chtěl v Bayernu, kde v tomto směru neuspěl. Myslím prostě výměnu lidí na všech úrovních.
„O joj,“ reagovalo by pravděpodobně domácí prostředí. „Tak to pozor, tihle lidé tady musí zůstat, jsou osvědčení,“ by se zřejmě dozvěděl. Pak by Guardiola trval na jistých standardech, které v top týmech fungují zcela bez diskuse, a logicky by podstatně zvýšil nároky. „O joj, tohle tady nikdy nebylo, takhle to tady děláme už léta a funguje to.“ Pak by zřejmě narazil na koalice typu „kdo s kým, o čem, pro koho“ a přestal by mít přehled, komu má věřit a komu ne.
Potom by přišly první zápasy a logicky by okamžitě nenastal očekávaný zázrak. Možná by byla vidět změna rukopisu hry družstva, ale na tu není v Čechách nikdo zvědavý. A noviny by napsaly: Nic nového pod sluncem.
Pak by se začal ztrácet i sám Guardiola, protože by nevěděl, co to všechno má znamenat. A potom už by ho asi české prostředí dorazilo.
Fotbaloví puritáni, nenadechujte se! Možná by to bylo úplně jinak, pouze shrnuji své zkušenosti, které mě naučily, že sebelepší trenér je bezmocný tam, kde není kultura. A kultura znamená především respektování zákonitostí hry, pokora a samozřejmě léty budovaná oddanost ke klubové nebo reprezentační práci.
Šest špičkových světových trenérů – misionářů – již pracovalo s českými volejbalovými nároďáky mužů i žen. Nesliboval jsem si od nich zásadní změnu ve výsledcích. Není totiž okamžitě možná. A není možná ani ve fotbale či basketu. Smiř se s tím, český fanoušku. Jediná cesta je krok za krokem vracet českému sportovnímu prostředí kulturu a zvýšené nároky sama na sebe, které se vytratily a jejichž absence je skutečným viníkem současného stavu.
A teď střih. Dvakrát za rok opouštím post předsedy svazu a vracím se do role trenéra. Mnou založená Volejbalová akademie pořádá v Luhačovicích kemp pro 100 dětí. Už znají moje nároky, tak se postupem času vyselektovala skupina spíše ambiciózních dětí, které se svými rodiči nebo trenéry vnímají tuto akci jako kemp pro náročné a jsou ochotni platit za bolest i slast, kterou se mnou jako trenérem zažívají.
Letos byl tématem příjem podání, což je základní předpoklad úspěšného útoku. Objevil jsem tam jednu holku, která měla přímo smrtící podání. Vyzval jsem ji, aby ho předvedla ostatním 99 dětem, a řekl jsem jim: „Toto je pro mě dobré podání. V budoucnu budete přijímat ještě daleko nebezpečnější. Přizpůsobte se pouze této a vyšší kvalitě teď hned a potom vždy.“
Poté jsme nastavili střílecí trenažér na patřičnou rychlost a začali se s tím prát. Děti měly samozřejmě problémy. A já jsem je povzbuzoval: „Neklesejte na mysli, potřebujete zažívat úspěšné a neúspěšné pokusy, oboje pro vás mají význam, budu vám pomáhat, aby ty úspěšné postupně převažovaly, ale nemohu vám zlehčit podmínky. HRA JE NA NÁS TOTIŽ PŘÍSNÁ A VYŽADUJE TO!“
Trenér nepotřebuje řvát a práskat bičem. Musí nastavit podmínky cvičení a vůbec herní filosofie družstva tak, aby odpovídaly přísnosti hry. A jakákoliv míčová hra z hlediska mezinárodního zpřísnila nároky přímo brutálně. Když sleduji videozáznamy svých zápasů v extralize z počátku 90. let, musím se od srdce zasmát. A volejbal z roku 1966, kdy jsme se stali naposledy mistry světa?
Nemohu se zbavit dojmu, že bych si stihl zavázat tkaničky u bot, než míč přiletí z jedné strany na druhou.
A jak to všechno souvisí? Zásadně. Prostředí vrcholového světového sportu je přísné. Mourinho nebo Guardiola nejsou polobozi, ale špičkoví světoví trenéři v prostředí, kde všichni aktéři akceptují potřebné nároky. Hráči, manažeři, trenéři, realizační týmy a koneckonců i diváci, kteří se sledováním také leccos naučili. Vznikla kultura prostředí. Jiná, než známe my v Čechách. Nejde o nějakou náročnost či přísnost lidí, naopak většinou se snaží všichni si navzájem pomáhat, protože přísná je hra a trestá nepřipravené.
Trenéři týmových her, zvyšte podstatně nároky na své svěřence a pomáhejte jim je zvládat! Nebuďte přísní, ale buďte na své hráče nároční a přitom laskaví, protože přísná je hra.
Témata:
fotbal, guardiola, mourinho, volejbal, sport, vysoká hra, Zdeněk Haník, Fotbal na Heureka.cz
Související články
