Možná to někoho překvapí, ale na tento lechtivý titulek mě přivedl Dr. Luděk Bukač, trenér mistrů světa v hokeji, který platí spíše za decentního intelektuála. To on mě inspiroval, abych využil paralelu hry s tajemnou magií ženského světa. Nebavili jsme se na pracovní večeři v kavárně Savoy o ženských, ale znáte to, inspirace přichází s emocí.
Luděk Bukač zastává stejně jako já názor o přirozenosti herní výchovy. Oba se domníváme, že nejcennější v umění hráče je to, co se naučí sám, ne to, co mu vnukne trenér. To neznamená rezignaci na trenérský vliv či vnímání moderních trendů, přeci to tady týden co týden hájím, ale jde o princip. Ten zní: To, co vychází spontánně zevnitř, má větší sílu než to, co přichází zvenčí.
Jestliže si dnes pomohu tajemným ženským světem, pak jen proto, abych umocnil pointu, která je samozřejmě sportovní.
Když kluk prochází pubertou, začne pociťovat jakési lechtání v podbřišku (jestli si rozumíme) a do jeho života vstupuje ženský prvek. Rodící se chlap potřebuje jednak odlehčit podbřišku a jednak potvrdit svou vznikající mužskou roli. Ženy jsou zrcadlem a svým šestým smyslem cítí mužskou sílu. Část sebevědomí chlapa se skutečně rodí skrze ženy. Holky zpravidla nechtějí hochy. Chtějí kluky, později chlapy, zkrátka mužnost a umějí ji rozpoznat. Naopak kluci chtějí dobývat a být úspěšní u žen.
A máme tu první paralelu par excelence: žena je stejně jako hra nevypočitatelná, iracionální a nedá se nikdy definitivně přečíst. Ale žena i hra vrátí muži beze slov správnou investici nebývalým prožitkem. Žena i hra uštědří někdy parádní políček, jestliže se na nich chlap (hráč) proviní a umí to i bez varování a dlouhého vysvětlování bolestně oplatit.
A tak se tedy mladý kluk učí. Musí se učit sám, nikdo mu nevede ruku. Vyrovnává se s odmítnutím (prohrou), bojuje o stejnou ženu s kamarádem (jako ve hře o roli v týmu). Zažije křivdu, když mu sok dívku přebere (nespravedlivost ve hře) či provinilost, když on provede totéž naopak (i ve hře hráč pozná, co je špatné svědomí). Zakouší pocit vítěze a záhy pád z hrušky dolů, když se svým vítězstvím příliš dlouho kochá. Zažije různé trapnosti a selhání, ale zažije i jejich překonávání. To je pro pravé sebevědomí obzvláště důležité.
Učí se, že některou ženu dostane růží a jinou třeba nezájmem (ve hře se učí herní fígle a co na koho platí a v jaké situaci). Když umí získat ženu, posiluje to jeho sebevědomí, ale naopak pokud podlehne donchuanství a začne brát balení holek jako sport, stane se spíše slabochem než chlapem.
Učí se například, co si počít s krásnou a typicky ženskou větou „nic neočekávám a nic neslibuji“ (všechno úplně stejně jako ve hře, žádné záruky). Chlap (hráč) si přesně neuvědomuje, že se učí (ani ve hře, ani v životě), ale náruživě to prožívá a v tom je ten fígl. Díky prožitku a osobní zkušenosti poznává, které věci v životě (ve hře) fungují a které nikoliv. Žádný kouč mu v tom nemůže pomoct. Rodí se tak přirozené chlapské (hráčské) sebevědomí.
Když tuto (žákovskou) etapu nějak zvládne, přijde již opravdový vztah se ženou (juniorský věk). Učí se jak ji přirozeně udržet, jak ji vést a chránit. Jak ji uspokojit, aniž by stal jejím lokajem. Učí se, že nelze mít ženu pod kontrolou a střihat jí křídla (podobně jako hru nemůže trvale ovládat), ale musí se chovat natolik přesvědčivě, aby žena sama ráda hnízdila. Učí se někde dělat kompromisy a jinde být neústupný a stát si pevně na svém.
A je tu i sex. Biologická záležitost a přitom zásadní psychodrama. Jde o akt splynutí, harmonii a celost (i hra žádá naprosto neústupně oddanou komplexní bytost hráče). Orgasmus ženy je symbolicky triumfálním činem muže, ale jeho křehkost, pomíjivost a zrádnost je jako vítězství v jednom zápasu, ne v turnaji. Je dočasné a někdy dokonce i matoucí. Ani u ženy nemůže chlap vyloučit, že šlo hysterické divadlo a ne o skutečný prožitek.
Magie ženy i hry je skryta. Hra i žena mluví v náznacích. A pak bohužel přijdou třeba i nevěry, vlastní i partnerčiny (kruté prohry, vyřazení v play off). A bolest, která se musí vydýchat (hráčské krize) a nesložit hlavu do dlaní. Chlap ale i poznává, že ženy dokážou neocenitelně podržet toho, koho milují. Umí skočit do rány, když je na něj mířeno. I hra se nakonec ukáže jako laskavá, když dostane, co žádá.
Představte si, že by na to vše, co tu bylo popisováno, měl kluk nějakého trenéra nebo kouče. Že herní trénink je něco jiného? Protestuji. To nejdůležitější, co totiž dělá hráče hráčem, se získává osobní investicí, neustálým řešením situací a sebepoznáním v nich. Moje hráčská generace je toho důkazem.
Sami jsme se sešli na plácku, určili si pravidla hry, sami jsme si soudcovali, sami pro sebe jsme hru analyzovali, sami o ní mezi sebou diskutovali. Každý z nás přirozeně poznával, jestli je dobrý, nebo špatný hráč. Nepotřeboval k tomu potvrzení trenérem. Byli jsme neunavitelní, hráli jsme třeba celý den. Ne dvoufázově, prostě celý den, šlo totiž o intenzivní prožitek.
Že to dnes nejde? Jasně, podmínky se změnily. Děti se spontánně nescházejí na hřišti či na ulici, jelikož rodiče mají strach pouštět je ven. Ale princip zůstal stejný jako za našich časů. Hráč se stále nejlépe učí sám, prožitkem v herních (životních) situacích. Trenér by měl vědět, že je manažerem i moudrým rádcem, když je potřeba. Není středem světa, ani vlastníkem pravdy. Trenér se vzdělává, aby věděl. Ne proto, aby neustále poučoval a rušil přirozený spontánní vývoj hráče. V tom se s Luďkem Bukačem naprosto shodujeme.
Ponoří-li se chlap do hlubin ženy i hry, dojde k sebepoznání. Žena i hra umí říct drsnou pravdu do očí, která bolí a přitom dává chlapovi jasně najevo, jak si stojí, pokud to ovšem chce slyšet. Žena i hra jsou zrcadlem chlapa. A v tom jsme každý sám za sebe.
Související články
