Nástupové oblečení a hlavně „Zátopkovy běhající nohy“ visící od pasu dolů ze stropu v Českém domě na OH v Riu de Janeiro vyvolaly zase vlnu rozporuplných reakcí. A opět, stejně jako před čtyřmi lety v Londýně, nám až svět musel říct, že jsme vlastně dobří co se nápaditého ducha týká.
Vzpomínáte si na londýnské holínky? Předseda ČOV Jiří Kejval je člověk vskutku olympijského ducha, sběratel a ctitel umění na jedné straně, sportovec a tvrdý byznysmen na straně druhé. A především z jeho iniciativy vycházejí ony odvážné návrhy na oblečení, „holínky“, klikující autobus nebo Zátopkovy běhající nohy.
Návrhy na „umělecké sportovní oblečení“ mě už od Londýna 2012 nadchly, poněvadž spojují obě mé největší životní lásky: sport a umění. Navíc si myslím, že jsou takové modely jako stvořené pro olympiádu, která měla od svých starověkých prvopočátků ve vínku soulad fyzického s duchovním, nebo chcete-li: těla a duše.
Pověstné holínky (s motivem slavného obrazu Dvoubarevná fuga z díla Františka Kupky, v nichž nastupovali naši sportovci na OH v Londýně) mi přišly od začátku jako dobrý fór především pro deštivou Anglii, která sama v úvodním ceremoniálu jasně prokázala, jak miluje humor, nadhled a nápad.
Skepse českého prostředí se tehdy projevila, když se na sociálních sítích začaly procentuálně vyhodnocovat reakce Čechů na oblečení naší olympijské výpravy při slavnostním zahájení Her. Ze 70 % negativní hodnocení… Jenomže svět poté posoudil český fórek zcela jinak a vysoce kladně ho ocenil a přijal. Dokonce zazněly hlasy, že oblečení českých sportovců bylo nejnápaditější ze všech výprav.
A ejhle! Každý v Čechách chtěl mít najednou holínky, a v české kotlině zněl nadšený povyk: „Výborný nápad!“ Během 24 hodin bylo díky zahraniční reakci v domácím veřejném mínění všechno naopak.
Tolik českých osobností muselo v minulosti opustit rodnou hroudu, aby se za hranicemi dozvěděli, že jsou dobří. A teprve zahraničí vytvořilo těmto lidem to správné klima pro jejich růst. Možná jsem přecitlivělý a s veřejným míněním je to podobné na celém světě. Přesto si myslím, že Česko nabízí speciální bonus „prostřednosti“ a trestá odchylky od průměru. Normálnost dlouhodobě vítězí nad jedinečností, což bylo ještě mimořádně umocněno 40letou vládou bolševika, který dal průměrnosti mandát nadřazenosti.
Nápaditý český duch, který se dal poznat v některých velkých osobnostech a velkých činech, se projevil většinou až v zahraničí, vzpomeňme na Jana Ámose Komenského, Antonína Dvořáka, Tomáše Garrigua Masaryka, Tomáše Baťu, Rafaela Kubelíka, Jiřího Voskovce, Milana Kunderu , Josefa Škvoreckého, Miloše Formana , Karla Kryla , Jana Třísku, Martinu Navrátilovou, Ivana Lendla.
A teď přišly Zátopkovy běhající nohy, ukotvené ve stropě Českého domu. Ze stropu visí dvanáct párů nohou a nepřetržitě běží, ostatně jako Zátopek . A opět česká reakce: Co to je za blbost. Půlka těla visící ze stropu, to je nedůstojné, nebo to je reklama na protézy a tak dále. Jenomže opět přichází reakce přirozených a spontánních Brazilců.
A ejhle! Nadšení a Český dům je nabitý k prasknutí. Jistě, taky se tu točí plzeňské pivo. No, ale ve Slovenském domě mají taky Bošáckou slivovici 52 % (je výborná, občas jsem tam zašel) a halušky, jenže je tam desetina lidí, a hlavně Čechů a Slováků. Naproti tomu do Českého domu chodí Brazilci, kteří jsou u vytržení z běhajících nohou a fotí je celý den ostošest jako nevídanou atrakci (ani projít se tam pořádně nedá).
David Černý , autor „běhajících nohou“, je samozřejmě složitá osobnost (mj. otec kontroverzního díla Entropa a známého klikujícího autobusu), ale tak to u tvůrčích lidí bývá, že se těžko vtěsnávají do norem, které určují průměrní lidé. Jiří Kejval se netají posedlostí spolupracovat s těmi nejlepšími v oboru. I proto se spojil s Černým, architektem Petrem Kolářem a grafikem Milanem Jarošem, kteří dotvořili architektonickou koncepci celého Českého domu.
A tak na závěr s hrdostí konstatuji, že české Zátopkovy běhající nohy i nápadité nástupové oblečení českých olympioniků, stejně jako před čtyřmi lety v Londýně holínky a klikující autobus, zase jednou pořádně nabily držku géniovi průměrnosti. A stejně jako v Londýně musela „Čecháčkům“ otevřít oči až zahraniční reakce.
Související články
