Vysoká hra Zdeňka Haníka: Křídla si uříznout nenecháme, paní Věro
Česko pochovalo svou národní hrdinku Věru Čáslavskou. Jako člen Výkonného výboru ČOV, jehož je paní Věra čestnou předsedkyní, cítím jistý mandát napsat následujících pár řádek. Ale nejen proto. Představuje symbol a pocit, který přetrvává. A protože život je pocit, tak o něm to hlavně bude.
Kromě několika oficiálních příležitostí souvisejících s prací v olympijském výboru jsem paní Věru Čáslavskou osobně blíže nepoznal. Proto, jak bylo zmíněno, nebudu psát o sedminásobné olympijské vítězce, nýbrž o pocitu, který mi z jejího příběhu zůstal.
Ten pocit se začal rodit v roce 1964. Přestože mi bylo teprve sedm let, byl jsem přímo fanatickým sledovatelem všeho sportovního a táta mě ukazoval jako atrakci, co všechno jeho sedmiletý capart uchovává ze sportovního dění v paměti. Už tehdy v Tokiu začala Věra ohromovat svět.
V roce 1968 už jsem byl „dětským sportovním historikem“ regionálního charakteru. Jistě si někdo pamatuje, že hlavním majákem této olympiády byl skok Boba Beamona do 21. století (mám na mysli tehdy neuvěřitelný světový rekord ve skoku do dálky 890 cm), na nějž ani rozhodčí nebyli se svými měřícími instrumenty dostatečně připraveni.
Ale druhým vrcholem, a to nejen z hlediska pohledu českého, ale celosvětového, byla zlatá Věra. „Mexickou katedrálou znělo české ANO“, to byl titulek z novin či z knihy, už nevím, který si dobře již téměř padesát let pamatuji.
Bylo to samozřejmě o svatbě Věry Čáslavské s běžcem Josefem Odložilem, která proběhla přímo v dějišti OH. Vzpomínám si tehdy, jak se mi otec marně snažil vysvětlit, že Věra nemůže vyhnat Rusáky s těmi jejich tanky, odkud přijeli. „Tati, ale vždyť je nejlepší na světě, tak ji přeci musí poslouchat.“
Ano, občanské postoje statečné ženy Věry. Psali a píší o tom zasvěcenější, tak tuto skvělou stránku její osobnosti nechám pro tento článek stranou. Rád bych ale vzdal hold ženství Věry Čáslavské. Co člověka okamžitě praští do očí, je její krása, která, jak psal Dostojevskij, spasí svět. Když člověk srovná záběry z tehdejší doby s dnešní gymnastikou, reprezentovanou cvičenými nedochůdčaty, tak praští do očí kus pořádné ženské. V případě Věry, krásné ženy, s pronikavýma očima.
Ženská krása se má chválit a ctít stále bez přestávky. Tuším, že se Věra Čáslavská dostala do snů mnoha mužů. Pak je tu ovšem největší ženská vlastnost – sebeúcta. Ne sebevědomí nebo seberealizace. Už vůbec ne sebeláska. Sebeúcta znamená, že si žena dokáže v pravý okamžik říct: „Tak tohle nedopustím. Na to si sama sebe příliš vážím, abych toto udělala nebo tolerovala.“
Sebeúcta patřila k paní Čáslavské, alespoň tak nějak ji vnímám. Jaroslav Beránek napsal 9. září v magazínu Téma zajímavý článek, v němž cituje výrok Věry Čáslavské, zřejmě poté, co chirurgové na jejím těle konali, co asi konat museli, ve snaze zachránit ji před zhoubnou nemocí: „Hlavně, že mi neuříznou křídla.“
Zavolal jsem mu, abych se ujistil, zda vnímám symboliku té věty správně. Křídla jsou totiž pro mě znakem volnosti, svobody a odvahy k letu. Tato symbolika patří i k mému životu a mému názvosloví. Jedna žena svého času dokonce přijala duch mého psaní tak důsledně, že mi napsala „letěl jsi asi vysoko, sokolíku“.
Paní Věra létala vždy vysoko ve smyslu svobodomyslnosti a přitom zůstávala nohama na zemi, coby normální holka z lidu, která nemívala problém jezdit tramvají, i když by si kdekdo pokládal za čest vozit ji.
A to létání vysoko je pro mě rovněž synonymem nezkrotnosti a nespoutanosti ducha. Svobody, která se nikdy nenechá spoutat povely zvenčí, ale ctí povely vnitřní. Svobody, která si je vědoma, že je i kázní, ale hranice určuje její vlastník.
I když by bylo troufalé se jakkoliv srovnávat s národní hrdinkou, v tomto jí bytostně rozumím, protože to mám u sebe podobně. Od svých školních let jsem vždy těžko snášel, když mi křídla chtěli byť jen přidupnout. Moje odvaha k letu bývala téměř permanentně trestána dvojkou z chování. To ta nepokojná křídla… A pak jsem svá křídla musel hájit i jako dospělý. Pro každého může příběh Věry Čáslavské znamenat něco jiného. Pro mě září memento, že „svoje křídla si střiháme sami“.
Paní Věra Čáslavská už není mezi živými. Ale člověk žije po smrti jednak ve svých dětech, jednak v odkazech a stopách. Tyto řádky nehodnotily a příliš ani nevzpomínaly, jelikož na to jejich autor nemá právo. Není ani osobou blízkou, ani historikem. Přesto cítí právo hlásit se k hodnotám nadosobním. A proto se na závěr odvažuje volat, snad společně s vámi, paní Věro: „Nebojte, křídla si uříznout nenecháme.“
