Je tomu toliko čtvrt roku, co jsem zde napsal: „Dávám jednoznačně palec nahoru rozhodnutí vedení fotbalové Sparty. Ale dal bych ho nahoru, i kdyby třeba pozvalo kvalitního zahraničního trenéra. A přitom ani v prvním, ani ve druhém případě není úspěch zdaleka zaručen. Dokonce je to riziko.“ (CELÝ BLOG HOLOUBEK, UŽ ANO ČTĚTE ZDE>>>) Konfrontujme má tehdejší slova se žhavou realitou.
Riziko tehdejší trenérské změny se ukázalo být zřejmě příliš velké a trenérský tandem Požár + Holoubek byl odvolán. Vedení Sparty se rozhodlo pro rychlé, krizové řešení. A zas, zda je to dobře, nebo špatně. Ovšem vedení Sparty do budoucna nic jiného nezbude, než jít do nového odvážného činu a věc posoudit systémově, poněvadž to, co dlouhodobě nepomáhá, jsou chronické trenérské rošády a čekání na spasitele.
Nemějte mi to za zlé, ale zopakuji ještě důrazněji nemilosrdnou pravdu italského trenéra Julia Velaska, který předtím, než přišel k českému volejbalovému nároďáku, získal jako trenér Itálie dvakrát titul mistra světa.
Při odchodu po pouze půlročním působení, víc mu české prostředí nedovolilo, na konci roku 2002, napsal: „Byli jste vy, Češi, kdysi dobří, ale už nejste. Jestli znovu chcete být, musíte se změnit.“ MUSÍME SE ZMĚNIT. Ne, měnit trenéra, ale změnit pohled na věc a přístup. České týmové hry se tomu nevyhnou, ani ve fotbalu, stejně jako v mém volejbalu. Čemu?
Budeme muset zaplatit za to, že jsme si dali nějaký čas šlofíka. Skutečná změna nemůže nastat bez bolesti. Nemohu mluvit za fotbal, ale ve volejbalu nejsme schopni sebe-regenerace. 2. ledna jsem zde psal „Holoubek není jistota, je to naděje“ a upozorňoval, že můj optimismus stojí na vodě, poněvadž jsem znal trenéra Holoubka pramálo, ale fandil jsem tehdejší změně úhlu pohledu.
Přirovnával jsem to k situaci, kdy jsme s nadějí k českým nároďákům brali trenéry ze zahraničí. Mockrát jsem za to jako předseda dostal mediálně přes držku. To je mimochodem část bolestného, o němž jsem psal výše, a další je ta, že mi někteří čeští volejbaloví trenéři nemohou přijít na jméno, protože se domnívají, že si jejich práce nevážím, což není pravda, a protože jsem opakovaně zval k nároďákům zahraniční trenéry.
Přesto bych nečinil jinak, protože ledy se pohnuly. Holandskému trenérovi Bernardovi bylo tenkrát vedení svazu nuceno neprodloužit smlouvu, protože byl mezi hráči nepopulární, ale já jsem dodnes přesvědčen, že do toho viděl. A hlavně, od jeho působení se v nároďáku trénuje jinak. Dnes hraje v české extralize téměř 40 zahraničních hráčů a s kvalitou cizinců roste i úroveň domácích hráčů. Česká volejbalová extraliga je podstatně lepší než loni. V jejím ni čele jsou dva týmy Kladno a Karlovy Vary, které loni nedosáhly na finále.
Basketbalový nároďák vede cizinec, florbalový s největší pravděpodobností povede také. Basketbalistky USK Praha, které znovu postoupily do finálové fáze nejprestižnější evropské soutěže, vede cizinka Hejková a hlavními hvězdami týmu jsou Američanky, Španělky a Srbka, což přináší minimálně ten efekt, že mají v Praze týden co týden na očích, jak se hraje světový ženský basket. To se prostě na trenéry a hráče musí nalepit.
Nečekal jsem, že to vezme tak rychlý konec
Tím samozřejmě nechci tvrdit, že jediným správným krokem je zapojení misionářů ze zahraničí. Rád bych připomenul to, co dělá Český olympijský výbor pro trenéry, dále, že je od státu více peněz na sport než loni, a toto vše pro mě znamená naději na systémovou změnu, onu zásadní ZMĚNU v myšlení, v rozhodovacích postupech a v přístupu k profesionální práci.
Varoval jsem ve zmíněném lednovém článku: „a tak stejně jako zahraničním volejbalovým trenérům zde v Česku nikdo nic nedaroval, ani mladému trenérovi Holoubkovi nebudou hluboce zažité konzervativní mechanismy příliš nápomocny“ a dále „velcí koučové musí být především excelentními celentními znalci života a musí umět číst a rozlišovat jeho nepatrné odstíny a pracovat s nimi. Ano, v tomto směru bude mít trenér Holoubek minimální zkušenosti. Vedení Sparty volilo mezi dvěma směry: odvážnějším a riskantnějším, který může ublížit Spartě i Holoubkovi samotnému, ale může otevřít novou éru; nebo tradičním, jistějším, ověřeným, ale řekněme na rovinu méně progresivnějším“.
Upřímně přiznávám, že jsem ani ve snu nečekal, že to vezme tak rychlý konec. A ani nevím, zda se za tak krátký čas mohlo něco ukázat. Ano, nevyšlo to. To ovšem vůbec neznamená, že hvězda trenéra Holoubka zhasla navždy. Martin Hašek vedl Spartu a rovněž musel odejít. Teď dělá skvělou práci ve Vlašimi s mladými hráči a jeho čas určitě znovu přijde. Martin se totiž nevzdal, klade na sebe i na hráče vysoké nároky a nepolevuje.
Znám jeho povahu i názory. Uvědomuje si, že současné zaběhlé způsoby nestačí. Věta, kterou rád používám - „když budete hrát odvážně a na hranici rizika, můžete prohrát i vyhrát, pokud budete ustrašení a opatrní, prohrajete určitě“ - platí nejen pro hráče, ale i pro trenéry a hlavně generální manažery a vlastníky klubů.
Holoubkova éra ve Spartě v číslech: velké skalpy, debuty i ztráty
Video se připravuje ...
Související články
