Vysoká hra Zdeňka Haníka: Silná osobnost
Předminulý víkend přinesl několik výzev. Turbulence ve fotbalové lize, skvělé vystoupení a postup našeho fedcupového týmu, ale pro mě snad nejsilnější opakovaný titul Zábranského a jeho Komety. Na rovinu říkám, přál jsem mu (jim) to. Mám rád silné příběhy. Přesto jsem zvolil jiné téma. Je třeba se dívat i do podpalubí…
Jezdíme s dalšími trenéry či experty po krajích českých s projektem zvaným Dialogy, což je moderovaná diskuse na dané téma s regionálními trenéry, většinou mládežnickými. Nikdy není jasné, jaká bude linka rozpravy a jak to dopadne, poněvadž průběh se tvoří na místě, přestože přijíždíme s vzorně připravenou prezentací.
Ovšem smyslem našeho vystoupení je přítomné trenéry od začátku zatáhnout do dialogu – proto název „Dialogy“. Zpravidla se to povede, přičemž my protagonisté se nebráníme ani kontroverzním tématům nebo ostré polemice. Inu, pokud jde o věc. Tu a tam se stane, že to prostě nevyjde ideálně, protože ochota argumentovat, ale zároveň i naslouchat, není v našich končinách ještě dostatečně vypěstěna. A také znáte to lidové „jedna svině zkazí procesí“.
Onehdy jsem dostal otázku, jak pracovat s problémovými osobnostmi. Po složitém vysvětlování jsme si s diskutujícími objasnili, co si kdo představuje pod pojmy „problémový“ a „osobnost“. Sladit jazyk a porozumět si správně česky je někdy těžší než porozumět si anglicky či německy. Posléze jsme se shodli na tom, že se bavíme o silných osobnostech týmu, které jsou nositeli výkonu a zpravidla navíc složitými povahami.
Potřebný pocit výlučnosti
Snažil jsem se nejprve vysvětlit, že je to téma na samostatnou knihu, nikoli na jednu odpověď, ale jestliže jsem byl konfrontován s touto pikantností, tak jsem nějakou konkrétní odpověď dal dohromady. A zde ji nabízím.
Za předpokladu, že se bavíme o hráčské osobnosti, nikoli egoistickém, pouze na sebe zaměřeném monstru, ale třeba o lídrovi, pak jsem s takovými hráči pracoval vždy velmi rád. Za nejdůležitější pokládám nevzít takovým osobnostem pocit výlučnosti, který ke svému životu potřebují.
Pozvat takového Jiřího Nováka (dnes trenér Karlovarska, v mé trenérské době hráč Paříže) do nároďáku mailem či telefonickým rozhovorem by bylo naprosté faux pas, tedy jakýmsi porušením dobrých mravů. Bylo třeba za ním osobně přijet, pozvat ho na večeři a probrat s ním celou situaci v dobré pohodě u francouzského vína. Projevení úcty bylo na místě. Nepokládal jsem to nikdy za nepatřičné a neměl jsem s tím sebemenší problém. Mimochodem Nováka si v Paříži vážili tak, že ho nechali nést Paříží olympijský oheň. Komu se to podaří?
Nejde o vztah, ale o vítězství
Ale zpět k tématu. S osobnostmi se můžete hádat. Kubala mi řekl na ME 2001 v Ostravě: „Nemám tě rád.“ Může to mezi vámi jiskřit. Konečný mi řekl: „Na pivo bych s tebou nešel.“
Ale to je přirozený mužský kolorit, z něhož se opravdový chlap nepodělá. Můžete, a dokonce musíte jako trenér být na takové hráče přísnější a náročnější než na ostatní, klást na ně větší nároky, ale pocit, že jsou „někým jiným“, jim prostě nesmíte vzít. Měli byste s nimi co nejvíce komunikovat.
Sám vím, že jsem to v trenérské praxi dělal jen s některými. Dnes bych si dal ještě větší pozor, abych nikoho takového nepřehlédl. Lídři potřebují totiž péči, zájem, na druhé straně pak i rádi nesou zodpovědnost. Jsou to právě oni, kdo vám často jako trenérovi dělají největší potíže, ale zároveň ti, kteří nakonec rozhodují zápasy. Tuto zákonitost by měl trenér s pokorou respektovat.
Miloval jsem hráče, kteří milovali hru. Jejich vztah ke mně byl druhořadý. Nechci být pokrytec, každý má rád, když ho lidé mají rádi, ale ve velkých bitvách nešlo ani o mě nebo o náš vztah, nýbrž o vítězství. A vyhrávání mě v mé profesní kariéře bavilo víc než dobré vztahy. Dnes je to trochu jinak, jsem moudřejší. Proto píšu do Sportu a už nejsem trenérem.
Každý čas má holt své výzvy. Mojí současnou výzvou je šířit osvětu a výzvou pro všechny trenéry musí být umět pracovat se silnými hráčskými osobnostmi.
