Síla systému se projevuje nenápadně, ale trvale. Jako příroda. Na to, že se ráno rozední a večer setmí, je poměrně spolehnutí. Pokud se člověku podaří vytvořit dílo podobné přírodě – tedy aby se tomu dalo říkat SYSTÉM, sluší se smeknout. Ve sportovním prostředí ovšem převažuje režim pokus – omyl. Fotbalová Sparta je toho krásným dokladem. Leč letenský klub dnes v hlavní roli nebude.
Libor Zábranský, kterého teď naplňuje radost z druhého hokejového titulu, si prošel v Brně martýriem problémů, než dospěl k současné podobě klubové kultury v Kometě. Přiznává, že musel mnohokrát korigovat plány, ale od začátku měl představu, jak to chce mít. Nakonec skončil na střídačce jako hlavní kouč, i když to od začátku vůbec nebyl jeho plán. A velmi neprozíravé by od něj bylo, kdyby teď, když se Kometě daří, propadl iluzi, že je geniální trenér a šel dělat třeba nároďák, jak se o tom v médiích hovoří.
Úspěch Komety není dán primárně trenérským géniem LZ, ten je pouze třešní na dortu, ale právě strategií klubu, která je dnes naplňována dobrou klubovou kulturou, klubovými hodnotami a postoji lidí, kteří v systému pracují. V tom je největší síla Zábranského.
Postavit dlouhodobou strategii je věru náročná duševní práce a žádá si jasné představy, jejich hlasité vyslovení a neustálé připomínání, i ujasnění si, jak konkrétně je naplňovat. Vyžaduje to i sny, oddanost věci a pokoru. Pokoru proto, že ani při nejlepší vůli a vysokém pracovním nasazení nelze zdaleka všechno odhadnout dopředu, a důležité je naopak být připraven na průběžné kritické posouzení vlastních představ, jejich naplnění v realitě, včetně ochoty je funkčně korigovat. Což ale neznamená podělat se, když přijdou první těžkosti a problémy, a hned měnit kurz.
Nechci vystupovat jako mudrlant, ale „mám nabito“ a dávám příklad jednoho projektu, který se povedl ve volejbale díky jasné a neústupné strategii. O minulém víkendu se již druhá generace české reprezentace do 18 let dostala do finále ME. Loni z toho byl titul mistra Evropy, letos stříbro, přestože nedlouho předtím jsme měli období, kdy jsme se 10 let na mistrovství Evropy vůbec neprobojovali.
V roce 2010 jsme si jasně řekli, že upustíme od centralizace, protože klubový život je v Česku velmi silně zakořeněn a pokusy o vytvoření umělého státního centra se nejevily průchodné. Zvolili jsme naopak strategii, kterou jsme nazvali „tichá centralizace“, což znamená nebrat klubům hráče a zasazovat je do umělého prostředí, ale zdvojnásobit čas hráči strávený v mládežnických reprezentacích.
Nastolili jsme systém smluv s mládežnickými reprezentanty a jejich dlouhodobého závazku reprezentovat. Pro volejbalisty se totiž vyplácí reprezentovat Česko až do získání dobré zahraniční smlouvy, pak u některých touha reprezentovat vlast rapidně poklesá. Rozhodli jsme se vybírat hráče do před-reprezentačních výběrů podstatně dříve než v minulých dobách s charakterem přípravných kempů, které částečně financují i rodiče.
Sportovní centra mládeže (SCM) – mládežnické kluby – nedotujeme ze svazu za výsledky, ale výhradně za dodávání hráčů do reprezentace, resp. do systému vrcholového volejbalu. Sportovní střediska (to jsou ti ještě mladší) jsou odměňována za dodávání hráčů do systému SCM a za testování – tedy zda pracují se somaticky a tělesně vhodnými typy hráčů pro volejbal.
Kdo dodává, přijde si na pěkné peníze. Kdo nikoli, nemá nic. Podtrženo a sečteno: nechtěli jsme jako svaz mít hráče ve svých centrech, ale chtěli jsme na ně mít odborný vliv. Zkvalitnili jsme centrální práci a péči, přestali jsme na kluby tlačit ve smyslu nějaké centralizace, ale odměňujeme produkci kvality.
K tomu, aby dvě generace po sobě získaly medaili na ME, potřebujete také shodu okolností a přízeň nebes. Máme k těmto výběrům i výborného trenéra Jiřího Zacha. Ale nejde o to mít medaile v mládežnických kategoriích, nýbrž být trvale v kontaktu s evropskou špičkou a produkovat hráčskou kvalitu, která se projeví v dospělém věku.
Přestože jsme udělali ve vedení svazu mnohé chyby, tudíž je dobré zůstávat stát pevně na zemi, v tomto případě jsem hrdý na to, že jsme vydrželi být osm let pevní přes různé tlaky a nenechali se unést režimem pokus - omyl. Finální úspěch však vždy patří hráčům a trenérovi, tak tedy moje úcta chlapci…
Témata:
blog, systém, Kometa Brno, Libor Zábranský, sport, sparta, Zdeněk Haník, Sport na Heureka.cz
