Přiznat chybu je příznakem vnitřní síly. Už jsem psal o tom, že naše nejnovější dějiny znají příklady velikánů, jejichž neomylnost nás přišla zatraceně draho. Bojuji za profesní poctivost, protože by mi život v odborné sportovní branži jinak nedával smysl. Ne, že bych chtěl v tomto článku mluvit o své chybě, ale rozhodně o změně úhlu pohledu. Jde o ženský beachvolejbal.
Intenzivně přemýšlím o tom, že chci napsat text (možná knihu), která by nesla název „Vlastní trenérské omyly“. Jednak proto, že chybami se člověk učí, tvrdí moudrost lidu už dávno, a chyba je prostě fenomén doprovázející člověka na jeho životní pouti stejně neodbytně a vytrvale jako třeba nepříjemné složenky k zaplacení. Nechybuje pouze ten, kdo nedělá nic.
A jednak také proto, že přiznat si chybu je zárodkem nových správných rozhodnutí. V neposlední řadě i proto, že lidi v trenérském cechu i mimo něj dokáže povzbudit v práci, když se „ti nahoře“ občas vysvlečou do naha, aby bylo vidět, že to jsou normální lidé.
Kam mířím? Předminulý týden se beachvolejbalový pár Nausch -Sluková a Hermannová stal světovou jedničkou. A já jsem byl kdysi ten, kdo vehementně bránil rozpadu populárního tandemu Maki – Kiki .
Markéta s Kristýnou si můj obdiv zasloužily především tím, že dokázaly jít za svým snem, chovaly se naprosto nečesky a jakýkoli výdělek okamžitě znovu investovaly do svého vývoje. Proto jsem za nimi stál a dával je za vzor ostatním. Podřídily svůj život mezinárodnímu úspěchu v beachvolejbalu. Navíc byly Maki a Kiki jedním z takticky nejdisciplinovanějších párů.
Ne, že bych své tehdejší stanovisko nehájil i dnes, ale protože věřím činům a ne snovým představám, musím přiznat, že současné jedničky se dostaly tam, kde byly kdysi Sluková s Kolocovou, a snad ještě i o krůček dál. Markéta s Kristýnou byly tehdy pár č. 4, ale o to nejde…
Tehdejší i současná dvojice byly, resp. jsou součástí absolutní světové špičky. Přiznávám, že to jsem nečekal, a dává to za pravdu trenéru Simonu Nauschovi, který je hybatelem celého procesu. Ale ještě se chci vrátit.
Psal jsem o dění kolem Markéty, Kristýny, teď i Báry v této rubrice za 4 roky celkem pětkrát: nejprve to byly portréty Markéty a Kristýny, když ještě „svítilo slunce“, pak článek „Na pohřbu se zpívá“, když přišla bouře, potom text k olympiádě v Riu „Sluková a Hermannová nad katafalkem“ a nakonec mé nostalgické povzdechnutí v článku „Maki a Kiki byly vyvolené“.
Všech pět textů jsem znovu pročetl a nezměnil bych na nich ani řádku, ale co rád měním, je pohled na vývoj páru Hermannová – Sluková. Vycházejí mi z tohoto vývoje dvě odborná ponaučení.
Zaprvé se ukazuje, jak nesmírně důležité je nepřetržitě se konfrontovat se světovou špičkou, což je možné a děje se to v beachvolejbalu a individuálních sportech, ale absolutně to chybí (s výjimkou hokeje) v týmových sportech.
Takový basketbalista Satoranský ví, jak vypadá LeBron James , ale nikdo z ostatních hráčů nároďáku ho ještě naživo možná ani neviděl, natož aby proti němu hrál. Kdežto Sluková s Hermannovou mají všechny své hvězdné protivnice pod kůží. Čili, při hledání odpovědi na složitou otázku, v čem se skrývá problém dlouhodobé neúspěšnosti týmových sportů, je to určitě část odpovědi.
A zadruhé, opakovaně zde prohlašuji, že odborné know-how ve sportu leží za hranicemi našeho státu. A proto ho musíme vstřebávat jak konfrontací, o níž zde byla řeč, tak i tím, že musíme importovat zahraniční odbornou kvalitu. Přestože jsou tady nepříjemné zkušenosti (viz. fotbalová Sparta), budeme to muset dřív nebo později vzít na vědomí a akceptovat, pokud nechceme úplně zakrnět.
Zde mám mimo jiné na mysli jedinečnou práci Rakušana Simona Nausche, bez jehož vkladu by byl tento jedinečný úspěch nemožný. To, co předvedly Sluková s Hermannovou, je pro mě čin. I když naše vztahy s Markétou od kauzy rozpadu ochladly a navzdory tomu, že jsem během její kariéry držel palce i Kristýně, před tímto úspěchem se hodí smeknout.
Témata:
Plážový volejbal, Markéta Sluková, sport, vysoká hra, Zdeněk Haník, Kristýna Kolocová Hoidarová
Související články
