Když Platón filozofickou sekerou rozštípnul člověka na tělo a duši, nebylo to zrovna nejšťastnější, říká známý český psychiatr Radkin Honzák. V souvislosti se skvělým úspěchem Petry Kvitové už možná čtenáři svítá, kam ho dnes povedu…
Mé spory s některými sportovními psychology se týkají toho, že se mi většina postupů, které se tváří jako specifické pro psychologii sportovního výkonu, jeví sice jako správné, použitelné obecně, ale neřešící specifické výzvy současného sportu. Psychologie sportovního výkonu se od psychologie zdravotní sestry nebo byznysmena liší v zásadě v tom, že ji nelze oddělit od pohybového výkonu.
Psychika se prostě u sportovce v pohybu projevuje, ale i utváří. A kdo nerozumí sportovnímu výkonu, nerozumí ani psychice sportovce. A pohyb je zásadně spojen s tělem. Nikomu asi neuniklo, že sportovní tělo Petry Kvitové doznalo změn. K lepšímu, je třeba říct, i když jsem slyšel prorocké hlasy, že je moc hubená a že nebude mít sílu.
Nechci jitřit staré spory ohledně tělesné váhy, ale trvám na tom, že nadváha sportovce ovlivňuje nejen vlastní výkon, ale i hlavu. Stav těla ovlivňuje stav mysli a naopak. Postoj člověka k vlastnímu tělu se promítá do postoje k životu, a tudíž postoje ke sportu. A tak se domnívám, že na současném zjevném zlepšení naší první hráčky se podepisuje somatická stránka vlastně ruku v ruce s psychickou.
Její trenér Vaněk ani mentální kouč Šefčík se ve svých výrocích tělesné stránky nedotýkají, je to u žen vždy delikátní téma. Ale o stavu psychické vyrovnanosti hovoří oba unisono.
„Je těžké u ní najít model, který zaručeně funguje. Většinou si na grandslamech naloží na sebe moc,“ hodnotí Jiří Vaněk, který k ní mluví slovy „už na to zapomeň, hoď to za hlavu, nikomu nic nedokazuj. Jdi tam, užij si to a hraj pro sebe“, nebo prohlašuje: „Už toho v životě dokázala tolik, že se nemusí plácáním do tenisáku stresovat. Na to je stará dost.“
Tvrdí se, že Petra není jako Halepová nebo Kerberová, které se v prvních gamech rozjíždějí. Petra si vždycky půjde pro winnery a s tím jsou spojené i častější chyby. Inu, kdo se bojí, sere v síni, říkával můj otec. Musí věřit své hře, že i s pár chybami to bude správná cesta. Podle trenéra Vaňka nepotřebuje skoro ani taktiku na soupeřky. Když si bude hrát to svoje, tak ji nikdo, možná kromě Sereny, nebude v rychlosti stíhat. Trenér říká, že Petra v průběhu turnaje nepotřebuje netrénovat.
Na turnaji by nás mohla vyučovat ona, jak se má hrát, jak se cítit. Být ve finále grandslamu, stoupnout si tam před ty lidi, myslím, že dost z nás by asi zkoprnělo.
Rád bych toto povídání uzavřel názorem, že Petra Kvitová a zřejmě i lidé z jejího bezprostředního okolí prokazují profesní velikost. Hráčka sama tím, jak dokázala něco změnit ve své fyziognomii (a změna vždycky bolí).
A její okolí prokazuje, že tajemství sportovního výkonu i své svěřenkyni rozumí, na nic si nehrají, nesnaží se předstírat žádné magické čáry máry. Pochopili a pravděpodobně i přesvědčili samotnou Petru, že nejlepší mentální nastavení je hrát svoji hru, kterou Petra pohříchu umí.
Inu, jak bylo řečeno výše, kdo nerozumí sportovnímu výkonu, nerozumí ani psychice sportovce. Zdá se, že lidé kolem Kvitové rozumí obojímu. Vaněk říká: „Díky tomu, že jsem sám hrál, tak vše nechávám na hráčovi. Nemám rád takové to MY, MY JSME. Ne, hráč je tam sám, on to musí dokázat. My radíme, ale provést to musí hráč sám. Klobouk dolů, co Petra předvádí, a jsem jenom šťastnej, že mohu být toho součástí a fandit někomu ve finále grandslamu. Jako hráč jsem po tom jen toužil a nedosáhl na to.“
Tomu zase já říkám klidná síla. A Petra Kvitová, alespoň v mém vidění, potvrdila tvrzení Radkina Honzáka, že stav duše a těla spolu setsakramentsky souvisí - bydlí v jednom domě.
Související články
