Vysoká hra Zdeňka Haníka: Říha zpívá českou hymnu, i když se hraje ruská
V českém hokeji se opět dějí věci. Změny v soutěžích mládeže a následný rozruch kolem toho, nový šéftrenér Českého hokeje. A především už se zase skáče „kdo neskáče, není Čech“. Než znovu vyskočíte, nabídnu vám několik myšlenek zajímavé osobnosti Miloše Říhy, reprezentačního trenéra, s nímž jsme dělali před pár dny rozhovor pro měsíčník Coach. Zdají se být zcela aktuální.
„My jsme do NHL chodit nemohli, nejvyšší bod, čest a hrdost bylo národní mužstvo. Přístup hráčů není v současnosti takový, jaký býval dřív. Dnes mají daleko větší možnosti a vrchol sezony mají jinde. Třeba NHL staví jako nejvyšší bod. Ale snad se to pomalu vrací. My se snažíme to hráčům v národním týmu vštěpit, aby tohle pro ně byl vrchol. Aby se národní cítění vrátilo. Když třeba hráči postoupí do finále, tak si plně uvědomí, že semkli národ a že je na ně hrdý. Snažíme se na ně působit, aby si uvědomili, že lidé v Česku hokejem žijí, a nasazení z klubových barev se musí přenést do nároďáku,“ říká ve zmíněném rozhovoru Miloš Říha.
Jako bývalý trenér volejbalového nároďáku bych tato Říhova slova krví podepsal. A dodal bych, že zmotivovat hráče pro vrcholný výkon v nároďáku je nejtěžší disciplína reprezentačního trenéra. Hráči prostě musí pečovat o svou živnost a ta je v klubech, tudíž se národní manšaft dostává na druhé místo. To před třiceti lety nebylo.
A vlastenectví? Kdo neskáče, není Čech, je opět nejoblíbenější slogan posledních dní. Mám k tomu rezervovaný postoj, pokud to vlastenectví skákáním na stadionu končí. Miloš Říha k tomuto fenoménu říká: „Národ se tím historicky ujišťoval o jednotě a síle. Pokud to ale není opravdové a nejde to ze zanícenosti, že vás ten zápas veme, tak to neberu. Ale my to češství musíme vyprovokovat, aby lidi skákali s opravdovou radostí a chutí.“
Já dodávám, že to byla trochu prorocká slova, jen abychom to nezakřikli. O svém vlastenectví sám říká: „Když hraje česká hymna, je to něco nádherného. Ale já už i v době, kdy jsem působil v Rusku, jsem stál na lavičce klubu, a tam se hrála ruská hymna před každým zápasem, tak jsem si zpíval tu českou. A když jsem ji slyšel poprvé na tom nejvyšším postu trenéra národního mužstva, tak jsem si vzpomněl na výchovu a na to, co jsem tomu musel obětovat, co tomu všechno předcházelo, a sevřelo se mi srdce. To je neskutečný zážitek.“
A z toho se odvíjí i Říhův postoj k tomu, jak získávat hvězdy do nároďáku. „Prací,“ říká. „My jsme začali už od prvního turnaje pracovat. Nesmírně tvrdě. A při té tvrdé práci je poznávám. Musí je to začít bavit a my je pořád přesvědčujeme, že tam budou jenom ti nejlepší. Žádný široký výběr. Já nikoho zkoušet nechci, protože to je národní mužstvo. Když mi vyskočí v soutěži mladí hráči, tak je vyzkouším na evropských turnajích. Ale myslím si, že národní mužstvo by mělo být to nejlepší, které lze složit. Hráči NHL a KHL a nejlepší hráči z Česka. A když se vrátím znovu do historie. Dříve bývala jedna parta, která objela všechny turnaje. A to byl ten nároďák. Ta stmelená parta. A dneska? Máme 90 hráčů jakoby národního mužstva. A že jsou tu mladí hráči? Ano, ale přeci mládí není žádná devíza. Ta devíza je někde jinde. Mladí musí ukázat, že alespoň něčím, třeba kondicí nebo nasazením, se mohou těm starším hráčům vyrovnat nebo je dokonce předčít. A učit se. Takže je chceme přesvědčit, že se dostávají do výjimečné party. Pro ně to bude zaprvé zajímavé, zábavné. A zadruhé mohou dosáhnout obrovského úspěchu a můžou se dostat ve své kariéře zase dál. V národním mužstvu už by se neměli nechat motivovat a penězi už vůbec ne, to by přeci v národním mužstvu nemělo existovat. Tady by hráče mělo motivovat už to, že mohou hrát za nároďák,“ chrlí ze sebe náruživě Miloš Říha a já umlkám.
