Vysoká hra o zahraničních trenérech v Česku: Je to nejspíš strach | iSport.cz
Zdeněk Haník
24. června 2019 • 13:07

Vysoká hra o zahraničních trenérech v Česku: Je to nejspíš strach

TOP VIDEA
Duda o konci Rolinka: Zaráží mě, v jaké se situaci se nachází hokej v Pardubicích Duda o konci Rolinka: Zaráží mě, v jaké se situaci se nachází hokej v Pardubicích
Redaktor Sportu Martin Hašek o syndikátu iSport-Váňa: Utvořili jsme super tým Redaktor Sportu Martin Hašek o syndikátu iSport-Váňa: Utvořili jsme super tým
VŠECHNA VIDEA ZDE

Snad mi pravověrný fotbalový příznivec odpustí, když je teď ta fotbalová „okurka“, že začnu volejbalem. Ale nebojte se, dnešní téma je třaskavé stejně tak i pro fotbal! Jedná se o působení zahraničních trenérů v Česku, ostatně odchod trenéra Stramaccioniho ze Sparty mají Letenští ještě v živé paměti. Celá kauza kolem jeho osoby byla tehdy příznačným majákem, který bohužel smutně září nad Českem dál.



Jak možná i příznivec fotbalu ví, dosáhl nedávno po dlouhé době i mužský beachvolejbalový pár Ondřej Perušič – David Schweiner významného mezinárodního úspěchu. Druhé místo na čtyřhvězdičkovém turnaji Světové série FIVB v Ostravě se dá přirovnat k pařížskému sukcesu tenistky Markéty Vondroušové.

Český beachvolejbal tím naznačil, že kromě Maki a Kiki, později Nausch-Sluková – Hermannová má, co nabídnout i v mužské kategorii. Nehraje se totiž o nic menšího než účast na OH 2020 v Japonsku. O zmíněný úspěch se zasloužil zahraniční trenér – Ital Andrea Tomatis.

Několikrát jsem psal, že ve volejbalu si šest špičkových zahraničních koučů vylámalo zuby na českém prostředí. Ti všichni měli své kvality a významné úspěchy. Přišli do Česka, záhadně je zde ztratili, pak odešli z Česka - a znovu je objevili.

A Česko dál žije v bohorovném pocitu: „Co nám bude kdo povídat, my tady doma nejlépe víme, co české prostředí potřebuje.“

České prostředí vs. zahraniční trenéři

Volejbalové Česko se sice působením zahraničních trenérů odborně a hodnotově zvedlo, ale zaplacená cena se mi zdá příliš vysoká. A hlavně málokoho zatím trklo, že tím problematickým bodem je ČESKÉ PROSTŘEDÍ, nikoli zahraniční trenéři.

A ostatní týmové sporty? Florbalovýní předseda Filip Šuman čelí tlaku za finského trenéra nároďáku a slyší ze svého vlastního hnutí: „Nejlepší je česká cesta“.

Fotbal? Kdysi mi někdejší předseda svazu Miroslav Pelta říkal, že chce do vedení českého fotbalu přivést Němce Matthiase Sammera.

Neudělal to, protože se bál českého prostředí. Jaroslav Hřebík kdysi doporučoval Spartě Erika ten Haga, ještě předtím, než byl slavný – ale kontrakt se tehdy neuzavřel. Ten Hag je dnes lodivodem fotbalového zázraku zvaného Ajax Amsterdam.

Volejbalový svaz se sice nebál, ale hodil do chřtánu nepřejícího českého prostředí šest kvalitních světových trenérů, a to je chladnokrevně zařízlo. Kdo ví, zda by Sammer a Ten Hag nedopadli stejně.

Není vám to všechno nějak podezřelé? Svět se globalizuje, pronikání zahraničního kapitálu a obchodu napříč státy funguje, trh s hráči a trenéry ve světě funguje rovněž a nadmíru (s hráči ve fotbale, basketu a volejbalu dokonce i v Česku) a pronikání zahraničního trenérského know-how do Česka možné není?

Vrátím se k beachvolejbalovému páru Perušič – Schweiner a italskému trenérovi Tomatisovi. Proč při práci Tomatise s tímto párem nikdo nekřičí, že zahraniční trenér je v Česku špatné řešení? Podobně jako v případě Simona Nausche (Sluková – Hermannová) a koneckonců i v dalších případech, jako byl americký trenér snowboardistky Ester Ledecké.

Já vám to řeknu na rovinu – protože není, kdo by těmto trenérům házel klacky pod nohy jako v šestkovém volejbalu, a nechci se nikoho dotknout, ale možná i jinde. Hráči, resp. hráčky (sportovci) jim věří, a ostatní, pokud se jim něco nezdá, jim mohou vlézt na záda.

A tedy ejhle, jde to. A ještě něco. Kdyby české odborné know-how mělo potřebnou kvalitu, hemžilo by se to v zahraničí vyhlášenými českými mozky. Ale není tomu tak! Ve volejbalu, a myslím, že ani ve fotbalu, basketu či hokeji.

Naproti tomu čeští hráči (i když jejich počet v zahraničí rovněž rapidně klesá) mají ve světě stále svoje místo: Jágr, Eliáš, Voráček, Pastrňák, Jícha, Satoranský, Veselý, Petr Čech. Ponechám každému vlastní názor, ale osobně mám v tomto směru jasno.

Jestliže se mažou hranice ve všem okolo a ve světovém sportu obzvláště, bude Česko nuceno dříve nebo později akceptovat tento trend v otázce zahraničních trenérů a přestat se mu bránit.

Domnívám se, že za vším je pouze strach. Strach z neznámého, strach z otřesení setrvačnosti v myšlení, strach, že by se mohlo v některých případech ukázat, že král je nahý.

 
Články odjinud


Články odjinud