Chtěl jsem svůj jubilejní 200. článek v případě zisku medaile oslavit zároveň s českými hokejisty. Nestalo se, přestože český národní hokejový tým vyslal domů velmi dobrou zprávu. Ať si říká, kdo chce, co chce, náš tým hrál na MS výborně. Kdo trochu rozumí vrcholovému sportu, tak ví, že na absolutní špici je velmi řídký vzduch.
Náš nároďák vedený trenérem Říhou potvrdil, že český hokej patří stále ke světové elitě, a to není tak málo! Vždyť ruku na srdce, o tom už se, není to tak dávno, začínalo trochu pochybovat. A že to bolí, být tak blízko k medaili a nepřivézt ji? Ale ano, vězte, že hokejový bůh nás zatím zkouší…
Říhův ansámbl to prostě musí ještě vydržet a neztratit tempo. Tak snadno nelze získat přízeň paní Štěstěny. V souvislosti s tím bych se rád vrátil ke dvěma věcem. Tou první je zmíněná špatná otázka v titulku. Co mám na mysli?
Po prohře s Kanaďany se televizní redaktorka Darina Vymětalíková zeptala kapitána Voráčka , kde najít motivaci pro zítřejší zápas s Ruskem o třetí místo. Samozřejmě, že ta prohra s Kanadou aktuálně bolela, samozřejmě, že byla v ten moment před českými hokejisty náročná noc, samozřejmě, že poražený semifinalista mívá vždycky situační splín. Ale ptát se na motivaci? Jakub Voráček naprosto pohotově odpověděl: „Vždyť hrajeme o medaili.“
Pokud mě paměť neklame, tak právě medaile byl od začátku jednoznačně vytčený cíl. O jaké motivaci zde tedy může být řeč? Jestli měl fanoušek na Staroměstském náměstí zlatý sen, budiž mu to přáno, ale vzhledem k výsledkům českého hokejového nároďáku z posledních let bych byl se zlatými sny obezřetný. Pokud má přijít světové zlato, musí k němu tým opět dozrát, nemyslíte?
Dokonce bych si risknul předpovídat, že by toho pod vedením Miloše Říhy mohl za čas dosáhnout, ale dělat ze zápasu proti megahvězdami nabitému Rusku záležitost, pro niž se musí hledat motivace, mi připadá přinejmenším nepatřičné.
Druzí Kanaďané bavili nejvíc
A pak je tu druhé téma – hokejová Kanada. Ve Sport Magazínu jsem v roce 2015 napsal článek pod názvem Kanadský kult rychlosti a české slzy. Ty slzy po letošním MS už nechutnají tak slaně, ale kanadský hokejový kult rychlosti trvá. Družstvo Kanady hrálo pro mé volejbalové oko nejhezčí hokej, přestože je nakonec přehrála finská houževnatost. Kanadský hokej se svým pojetím totiž blíží mému sportu – tedy volejbalu.
Mám na mysli, že se blíží volejbalu nároky na první dotek. Stále více se přihrává z první, góly se střílí z první – to znamená jako ve volejbale. Všechno musí mít hráč promyšleno předtím, než se dotkne puku. Na nic víc mu současný světový hokej nedopřeje dostatek času. A ve hře Kanady je tento fenomén nejmarkantnější.
Kanaďanů jako by bylo stále na ledě víc. Tento optický dojem vzniká pravděpodobně tím, že je stále více hráčů zapojeno v každé kombinaci – obranné i útočné. K tomu je potřeba samozřejmě rychle bruslit, rychle manipulovat s pukem, rychle střílet. Ale také rychlejší anonymní pohyb hráčů bez puku – nabízení se, rychlejší změny pozic atd. Jaroslav Hřebík přišel s příznačným pojmem „předsituační“ jednání. Což z tohoto pohledu znamenalo, že Kanaďané nečekají, až situace nastane, ale svým jednáním situaci předběhnou.
Suma sumárum, Kanaďané jsou rychlejší téměř ve všem – v přemýšlení, v kombinacích, v zakončování. Po kruté prohře 1:5 v semifinále se všechno svádělo na neproměněné šance. To je pravda, ale jen částečně. Já jsem viděl rozdíly ve hře, byť jsem volejbalista, ovšem vycepovaný důrazem na rychlost kombinací. A taková je pro mě hra Kanady. Kult rychlosti či nábožná víra v rychlost. Kanaďané skončili druzí, ale mě bavili nejvíc.
Miloši Říhovi a jeho partě přeju, aby to přežvýkali a vydrželi v nastoupeném trendu. Hokejová prozřetelnost je odmění, ale počká si, jestli to jejich hokejové srdce myslí vážně.
Související články
