Vysoká hra Zdeňka Haníka: Tenisté vědí, co je know-how | iSport.cz
Zdeněk Haník
1. července 2019 • 14:09

Vysoká hra Zdeňka Haníka: Tenisté vědí, co je know-how

TOP VIDEA
Liberec - Slavia: Po přesném centru Stancia zkušeně skóroval hlavou Škoda, 0:1 Liberec - Slavia: Po přesném centru Stancia zkušeně skóroval hlavou Škoda, 0:1
SESTŘIH: Karlovy Vary - Vítkovice 9:1. Totální demolice hostů, kteří tak prohráli šesté utkání v řadě SESTŘIH: Karlovy Vary - Vítkovice 9:1. Totální demolice hostů, kteří tak prohráli šesté utkání v řadě
VŠECHNA VIDEA ZDE

Ruku na srdce – dokážete přesně popsat, co znamená termín know-how? Dobře, rychle skočíte do Wikipedie. Několik strohých odstavců, ale taky překlad z angličtiny „vědět-jak“. To je ono – to mi k tomuto článku stačí! Ale nahrál mi k němu čerstvý a nevídaný úspěch Markéty Vondroušové. Dnes to bude o českém tenisovém zázraku.



Slyšeli jste ve sportovním prostředí někdy větu „chrání si své know-how?“ Promiňte, ale na základě zkušeností si to překládám jako „chrání si své nic“, případně „chrání si svou prázdnotu“. Know-how se totiž nechrání – ono se prezentuje samo. Skrze výsledky.

Klopp, Guardiola či Phil Jackson si nepotřebují chránit know-how. Prostě vyhrávají, tím pádem znají cenu vítězství, ale i to, že ho nemají nikdy zcela v rukou. Mají pod kontrolou maximálně výkon, výsledek ne. Tudíž dobře vědí, že není co chránit. Poznali, že musí každý den nanovo uzavírat smlouvu s panem Osudem i s paní Náhodou. Vědí dobře, že nestačí jenom pracovat, ale každý den poznávat nanovo, den co den kalibrovat křehké poznání.

No, a kromě zmíněných pašáků je ještě jedna komunita, která nepotřebuje chránit své know-how. Je to česká tenisová škola. Má ho a křičí ho do světa svými skvělými výsledky.

Jan Kukal, bývalý známý tenista a někdejší trenér a kapitán českého fedcupového družstva, jinak taky sběratel umění, vyzvedl nedávno výbornou tenisovou práci na pražské Štvanici. Upozorňuje, že: „Po Plíškové se jim teď podařilo vychovat Muchovou a Vondroušovou. Hernych byl inteligentní hráč a teď je i dobrý trenér, Jirka Hřebec má po Plíškové další medaili. To je bezvadný. Ale nezapomínejme ani na jejich první trenéry, někde se tenis ty hráčky musely od píky naučit. Kvitová se ho naučila ve Fulneku, Plíškovy v Lounech a Litvínově, Vondroušová v Sokolově a Kynžvartu nad Ohří, Berdych ve Valašském Meziříčí. Neuvěřitelné, že z takových míst pocházejí takové hráčky a hráč. Zase to potvrzuje, že rozumíme tenisu jako Rakušani lyžování.“

Trefa do černého, pane Kukale! Také si myslím, že české trenérské prostředí rozumí tenisu, ale bohužel nerozumí fotbalu, basketu a volejbalu. Nedurděte se hned, střílím do vlastních řad a provokuji záměrně, poněvadž v tom je právě zakopaný pes. A půjdu na vlastní volejbalové hřiště, abych se ostatních sportů nedotkl.

Jakmile bych prohlásil „my Češi volejbalu nerozumíme“, tak pokud mi někdo nedá do držky na turnaji v Dřevěnici, jistě slíznu pěknou spršku nadávek na sociálních sítích. Jenomže já nemyslím „nerozumíme té hře“, dokonce z hlediska tradice ji máme v buňkách víc než kdokoli na světě. Ale „nerozumíme té podobě, do níž se vyvinula“, v tom je ten fígl.

Opakuji: know-how je „vědět jak“. Jakéhokoli volejbalového trenéra byste se dotkli, kdybyste se zeptali, zda ví jak. On přece ví, ale po svém, lépe řečeno „tak jako vždycky“. A v tom vidím ten rozdíl.

Mě trénovali lidé, kteří se stali trenéry po skončení vlastní kariéry a jeli systémem pokus - omyl. Uplatňovali empirický přístup. Sázeli na své hráčské zkušenosti a během trenérské kariéry se postupně dovídali, že musí svoji původní optiku korigovat.

Česká škola byla v tom, že jsme byli přizpůsobiví, chytří, ve smyslu vyčůraní. Ale trochu nám ujel vlak. Bohužel už nám schopnost přizpůsobovat se nestačí. Naše „know-how“ v mé době stačilo na to, abychom byli mezinárodně konkurenceschopní. Byli jsme, a už nejsme. S jedinou výjimkou mezi sportovními hrami a tou je tenis. Proto jsem mu opakovaně vysekl poklonu.

Věřím činům, v tom se taky opakuji. Tenis chrlí činy nepřetržitě už od doby, kdy jsme jako kluci přes špagát a s jedním tenisákem bez chlupů napodobovali Kodeše i Kukala. Přes padesát let, co to vnímám, vlastně neměl český tenis delší krizi. Tenisové prostředí od Valmezu až po Sokolov má svoje know-how, čili „ví jak“.

Možná by to neuměli popsat, ale vědí, a to je důležitější. Chrlí světové tenisty, pravda, teď víc tenistky, jak na běžícím páse. A zbývá odpovědět, proč ostatní sportovní hry nikoli. Vidím tři důvody.

Zaprvé jsme v našich sportech obětí myšlenkové pohodlnosti a setrvačnosti.

Zadruhé nemáme dostatek mozků. Nebo je možná máme, ale neudržíme je a u našich sportů.

Zatřetí nám schází nepřetržitá mezinárodní konfrontace a vzetí na vědomí, že know-how není TADY, ale TAM. Musíme za ním, ono za námi samo nepřijde.

Český tenis tyto problémy nemá, a proto je světový. A protože klobouky nosím, nebude ode mě laciné, když vůči českému tenisu pronesu: smekám.

 
Články odjinud


Články odjinud