Den před velkým triumfem Lukáše Krpálka jsem si volal s jeho trenérem Petrem Lacinou. Ptal jsem se ho, v čem je jeho svěřenec lepší než ostatní. „Má větší vytrvalost, ale především duši šampiona,“ zněla jeho odpověď. Den na to jeho slova Lukáš bezezbytku potvrdil. Obrat „duše šampiona“ jsem si proto vypůjčil pro dnešní článek.
DĚKUJI ZA TRÝZEŇ
Je to vlastně zvláštní, máme se bavit o vítězi, nebo poraženém? Kajakář Josef Dostál přiváží z Tokia do Česka placku už ze třetí olympiády po sobě, ale přesto: „Já chtěl jít o zlato. Dal jsem do toho všechno, co šlo. Nepřemýšlel jsem nad tím, že bych mohl být druhý nebo třetí. Ne, že bych to nechtěl, ale já chtěl vyhrát…“ říká upřímně. A pak přijal výzvu, kterou mu nabídl neúspěch v singl kajaku a získal další olympijskou placku do sbírky, podle mého názoru jednu z nejcennějších. Musel totiž překonávat osobní zklamání, a ještě s sebou vzal na pódium parťáka, který ochutnal svůj největší sportovní úspěch. Život se nuluje, prohra jde s výhrou ruku v ruce. Kdo tenhle princip pochopí, tak má lepší život. A jak zpívá Kryl: „děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla…“
TROUFALOST
Víťa Veselý opustil v roce 2017 stáj trenéra Honzy Železného. To byla troufalost. „Hledal jsem další výzvu, ale vždy jsem měl v sobě pocit, že by bylo zajímavé to zkusit. A jsem strašně rád, že jsem si dovolil dát na svůj vnitřní pocit. Mysl mi to ztěžovala: odejít od legendy? On mě dovedl do vrcholového sportu, byl s ním spojený můj celý sportovní život. A bylo to pro mě strašně těžké rozhodnutí odejít od někoho, jako je Železný, ale život mě do toho nějak donutil a jsem rád. Byl to risk, ale já jsem si říkal, že bych si mohl vyčítat, kdybych to býval nezkusil. Nevěděl jsem, kolik let kariéry mám před sebou, jak dlouho budu házet. A tak jsem to zkusil … A teď letíme z Tokia a já mám ve 38 letech medaili v batohu.“
BÁT SE PROHRY
O duši šampiona Lukáše Krpálka byla řeč v úvodu, ale přidávám ještě jeden názor jeho trenéra Petra Laciny: „Lukáš vyhrává své zápasy mimo jiné ze strachu z prohry, to ho žene.“ A není sám, Tomáš Satoranský zase prozrazuje: „Moje nenávist k porážkám byla tak šílená, že jsem v dětství předváděl strašné scény. Býval jsem nepříčetný. I ve škole, když jsme něco hráli na tělocviku nebo o přestávce. Dostal jsem i pár poznámek, protože sem tam někoho trefil balon...“
ROZTOMILÁ DRZOST
„Stefano Cerioni, můj trenér, je jeden z nejlepších trenérů trenému. na světě a sám vyhrál olympiádu v šermu. Napsal jsem mu, jestli by se mnou nechtěl spolupracovat. Já, kdybych byl trenér, tak budu sám se sebou spolupracovat, protože jsem profesionál a bylo by mi jako trenérovi ako příjemné dělat s člověkem jako jsem já. A to neříkám v namyšlenosti, jenom chci naznačit, že jsem profík a dávám tomu všechno. A jde mi o to vyhrávat a být nejlepší na světě“. Tento postoj by někomu mohl připadat jako drzost či namyšlenost. Mně ne, běžte se někdy podívat, jak šermuje bronzový medailista Alexander Choupenitch a dojde vám to.
ZARPUTILOST A POSEDLOST
„Ve škole jsem od první třídy tvrdil, že budu profesionální kajakář a děti říkaly, to není zaměstnání. Já na to, budu kajakář a bude mě to živit. Táta neměl problém, aby mě dostal na trénink, ale spíš, aby mě dostal z tréninku, i když jsem trochu šulil školu. V Riu jsem udělal chybu, dal jsem si šťoucha na jedné z branek. Zpětně si myslím, že se to mělo stát, že jsem prostě nebyl připravený na to vyhrát olympiádu. Byl jsem hodně mladý, a asi jsem potřeboval dostat takovou lehkou facku,“ řekl olympijský vítěz z Tokia ve vodním slalomu Jiří Prskavec ještě měsíc před Tokiem a k tomu vyslovil přání: „Mým snem je, abych jednou dojel olympijské finále a řekl si, tak a teď jsi tam ukázal tu svojí jízdu, předvedl jsi to nejvíc, co v tobě je, a kdyby mě někdo porazil, stejně bych byl šťastný. A pokud se mi tohle splní, tak budu spokojený, že jsem v tom svém sportu dokázal maximum.“ Přesně to se v Tokiu stalo, ale naštěstí ho nikdo nepředjel.
Jiné příběhy úspěšných sportovců by nám asi odhalily další znaky šampionů. Nicméně si myslím, že stát se šampionem žádá objevit v sobě přirozené člověčenské vlastnosti, které každý zná ze svého běžného života. Žádné nadpřirozené schopnosti. A je tu ještě něco: přiznání odvrácené strany osobnosti – strachy, vědomí si svých limitů i skrytých stínů, situační selhání, ano i pochybnosti o sobě samém, patří rovněž k duši šampiona. „Se zdravým sebevědomím mám občas problémy a snažím se na tom pracovat, protože jít na kurt a nevěřit si není dobré. Po prohraných zápasech i pláču, sama v ústraní. Je dobré být občas obyčejná holka,“ říká dvojnásobná vítězka Wimbledonu Petra Kvitová.
„Čím víc nehrajete, tím víc o sobě pochybujete. Ztrácíte sebedůvěru. Máte totiž moc času přemýšlet. A když moc přemýšlíte, tím spíš pak konkrétní situaci na hřišti pokazíte. Když mi bylo nejhůř, pouštěl jsem si na YouTube své zápasy z Barcelony. Jen proto, abych se podíval na chvíle, kdy se mi dařilo, a viděl jsem, co umím. Abych si posílil sebevědomí, které mi zrovna utíká,“ odhaluje Tomáš Satoranský.
„Netrefil jsem v kariéře více než 9000 střel. Prohrál jsem více než 300 zápasů. 26krát mi důvěřovali na poslední hod v zápase, a já jsem minul. Selhával jsem v životě znovu a znovu. A právě Se proto jsem uspěl,“ uzavírá řadu Michael Jordan, nejlepší basketbalista u všech dob. Duše šampiona má svůj rub i líc, jako duše každého z nás. Musí mít určitou míru talentu pro něco, ale když se láme určito chleba, rozhodují prosté člověčenské kvality, a to je dobrá zpráva pro ostatní. Cesta je otevřená pro každého.
Témata:
sport, Zdeněk Haník, Olympijské hry, Lukáš Krpálek, Tomáš Satoranský, Tokio, sportovní soutěž, Josef Dostál, Petr Lacina, trenér, Zdeněk Haník ml., kajak, Sport na Heureka.cz
Související články
