Tak co teď s tím, trenére? Proč to ve Stockholmu nejde nikomu?
Chápu to rozladění vás, českých fanoušků. Celý rok se těšíte na hokejový šampionát, vždyť u nás doma je to pořád hojně sledovaný fenomén. Navíc jste natěšení, protože víte, že soupiska je nabitá. Ale teď máte chuť tu televizi rozšlapat. A to nemluvě o nadšencích, kteří vyberou celoroční úspory a vyrazí do Stockholmu se na tu hrůzu podívat osobně... Škoda peněz, lituji vás...
Už dlouho jsem na šampionátu neviděl hrát národní tým tak zle jako proti Dánům. To bylo utrpení. Bída. Mohla z toho být kardinální polízanice, ostuda. Ještěže tým měl šikulu Zbyňka Irgla, jenž spící a mdlý soubor zachránil při penaltách. Můžeme si jenom přát, aby to byly zlaté dva body... Postup do čtvrtfinále se zahalil v mlze.
Rozložení sil ve světovém hokeji se v posledních letech radikálně proměnilo. Fráze o tom, že už není slabých soupeřů, jsou pravdivé. Ano, vidíme, že Francouzi porazili Rusy, jenže u sborné šlo spíš o to, že to hráči krutě podcenili, asi navíc den před zápasem někde popili. A partii odbruslili. Možná odvrávorali. Až zas zaberou, soupeře zadupou. U Čechů je jiný problém, tápají od začátku turnaje. Ještě jakžtakž zvládli Bělorusy, ale pak to šlo z kopce. Ta kára se zběsile rozjela a ne a ne ji zastavit. Co s tím, než se rozbije o nejbližší zeď?
Je třeba spustit alarm. Ještě je čas to napravit. Ale všechno se musí změnit. Hráči musí zařadit vyšší rychlost, ještě víc „hrábnout.“ To však platí i pro kouče Aloise Hadamczika. Po porážce s Dány mluvil o zklamání, pochopitelně. Chybu se však v sobě nesnažil najít. Mluvil jen o tom, že hráči z NHL zatím nesplácejí jeho důvěru. Že nedávají góly, hrají bez jiskry.
Jim se skutečně nedaří, to je fakt. Souží se. Vysilují se v místech, kde je to na nic. Ale trenére, není vám divné, že najednou úplně všichni útočníci z NHL ztratili formu, kterou si přivezli? Jak to, že jsou najednou všichni tak hrozní? Do jednoho? Vždyť ke konci sezony jim to v zámoří báječně pálilo. Sbírali body. A teď najednou nic... Nikdo. Nářky na široké kluziště a únavu už by teď měly jít stranou.
Pokud by to nešlo jen jednomu nebo dvěma, může si člověk myslet, že zrovna oni se nepotkali s formou. Ale že nehraje nikdo? Není tedy náhodou problém rovněž v tom, jaký systém po nich chcete? Nejsou svázaní něčím, co nefunguje? Nevysilují se zbytečně něčím, co neklape, ale stojí to hodně sil, které pak nezbývají při vytváření šancí? A proto působí bez energie a šťávy?
Herní systém je občas potřeba přizpůsobit i hráčům, kteří jsou zrovna k dispozici. Co fungovalo s Jágrem, Eliášem nebo Plekancem, nemusí fungovat teď. Oni moc dobře věděli, co hrát, sami si věděli rady. Kdežto teď mi celkově přijde hra bezradná. Bez nápadu. Upachtěná. Křečovitá.
Ještě nemá cenu mluvit o fiasku. Stále je čas tu českou mašinu z trabanta proměnit v upalující mercedes. Ten potenciál v týmu je. Na zatracování je brzo, ale čas se krátí zatraceně rychle. Všichni se musí kousnout, hodit za hlavu nářky.
Hráči si sami musí sáhnout do svědomí, jestli by ještě nemohli leckdy přidat. Trenér musí zahodit chlapskou ješitnost a uznat, že to, co po hráčích vyžadoval, nemuselo být to pravé. A změnit to. Ještě je čas, aby česká hra dostala koňskou dávku kapek na povzbuzení.
Teď jde o to, aby ten čas nevyprchal už dneska k večeru. Jestli se hra nenakopne, trapas může přijít i se Slovinci. Bohužel... Přesto věřím, že tohle tým nedopustí. Nikdo z hráčů přece nechce být u historického kolapsu. Kvůli tomu se sem netrmáceli. I tento strach je požene dopředu. A kouče snad rovněž...
Ale jedno je jisté. I hráči z NHL musí více makat. Víc „hrábnout“. Srazit se s někým. Prostě se víc nabudit. Strhnout se. Tak snad to vyjde dneska!
