Není to tak dávno, kdy jsme i my novináři v jeho souvislosti šermovali s označením mladík. Jenže jak zpíval mistr Karel Gott – čas letí jako bláznivý. Přesně v tomhle stylu si ryšavý bombarďák Jakub Voráček doletěl k úctyhodné metě tisíce zápasů v NHL. Ve 32 letech. Na vrcholu sil. Jako dvanáctý Čech v historii. Už teď má kariéru jako hrom, historické anály se třesou, co s nimi tenhle činorodý muž mnoha tváří ještě provede…
Je to držák. Má štěstí, že se mu vyhýbají vážnější zranění, a když přijde nějaká bolístka, hecne se, a jde hrát. Nefňuká. I proto k bájnému číslu tisíc dosprintoval tak rychle. Vždyť to není ani čtrnáct let, co si poprvé navlékl dres Blue Jackets.
Vybavujete si jeho rošťácký výraz ze zlatého šampionátu v roce 2010 v Německu? Bylo to pro něj první mistrovství, po ledě lítal, někdy až jako neřízená střela, zpod helmy mu trčely vlasy, nechyběl u ikonického momentu, kdy Karel Rachůnek chvíli před koncem srovnal semifinále se Švédy. Právě on mu mazaně nabídl puk zpoza branky.
O rok později na šampionátu v Bratislavě taky startoval. Byl z toho bronz, takže kariéru v seniorském nároďáku začal ve velkém stylu.
Kde jsou ty časy… Z mládence se stal respektovaný kapitán, který si naposledy za reprezentaci zahrál opět v Bratislavě. V roce 2019. Partnerka sice byla těhotná, ale on neodmítl, to není jeho styl. Sbíral body vidlemi, bavil zaplněné arény, během turnaje si odskočil na porod, hned ve stejný den zase hrál. Zářil. Jaká škoda pro něj, i pro reprezentaci, že mu osud ukradl dvě olympiády.
Na deset let se zabydlel ve Philadelphii. Přišel zrovna v době, kdy velkolepý comeback z Ruska ohlásil Jaromír Jágr. Postupně se vypracoval v osobnost, spolu s kamarádem Claudem Girouxem vytvořili klíčovou osu týmu.
Fanoušci nebo někteří komentátoři do něj občas rýpali, že je přeplácený (roční plat přes osm milionů dolarů), navíc mu dali „sežrat“, že v play off z toho nikdy nebyl žádný zázrak. Ovšem objektivně řečeno – Flyers na pronikavější úspěch neměli tým.
Při bližším zkoumání statistik čísla 93 je jasně vidět jeho spolehlivá bodová produkce. O tom není sporu. A ještě něco víc. Mnohem víc.
Jakmile se nějaký spoluhráč trápil, ihned k němu trenéři povolali „Vorase“, aby ho z toho dostal. Málokdo umí pozvednout hru celé lajny jako on. Ostatní ho následují. Což je vlastnost, která se nedá vyčíslit statistikou. Ale je k nezaplacení…
V minulé sezoně se však vazby ve Philly začaly přetrhávat, ze strany klubu i kouče Alaina Vigneaulta scházel potřebný respekt, což pochopitelně český útočník vycítil. Voráček se tedy vrátil tam, kde všechno začalo. Do Columbusu. I tady předvádí, v čem je jeho největší síla. Jako playmaker.
Odmala bojuje s tím, že málo střílí. Jenže v hokejové DNA má zakódováno, že radši udělá šťastným spoluhráče… Než sebe. V týmu Blue Jackets, kde je nejstarší, navíc pokračuje v osvědčené roli mentora.
Nikdy to nebyl hráč, který by seděl uťápnutý v koutě. Když cítil, že je potřeba se ozvat, udělal to. Nebál se ani poškádlit se s fanoušky na sociálních sítích. Leckdo by si řekl: Má to zapotřebí? Kladenský šikula se netají, že komentáře o sobě čte. Názory ostatních ho zajímají. Pokud si jenom chtějí zle ulevit a nemají pravdu, upozorní je… Sám moc dobře ví, jak hrál, má přehled o svých bodových příspěvcích, ale nejde zdaleka jenom o ně.
Občas ho štve, že fanoušci a někdy i reportéři v Česku podle něj hodnotí hráče jenom podle počtu bodů, zápasy nevidí.
Umí to dát najevo. V minulém ročníku způsobil povyk, když vystartoval na jednoho z reportérů z Philadelphie. Ne úplně diplomaticky mu od plic pověděl, co si myslí. V rozhovoru pro Sport pak vysvětloval, že se mu nelíbil způsob, jakým referoval nejenom o hokeji, ale o všech sportech ve městě… I o něm, pochopitelně.
Neschovává se. Nebojí se ventilovat i svoje politické názory, veřejně vystupuje proti někdejšímu premiérovi Babišovi nebo prezidentovi Zemanovi. V krvi, z rodinné historie, má odpor ke komunistům a praktikám StB. Uvědomuje si, že tím může i dráždit, ale na to nekouká. Říká, co si myslí. Jde mu o budoucnost i jeho dětí. S tím nikdy neměl problém. I proto si získává u fanoušků tolik sympatií.
Stejně jako jeho charitativní aktivitou. Spolu se sestrou založil nadaci, která pomáhá lidem s roztroušenou sklerózou. O chod se aktivně zajímá, sám ze svého přispívá výraznými částkami, během léta se s pacienty setkává, chce znát jejich osud. Nic jenom tak na oko.
Z Voráčka se stal sportovec s přesahem. Muž, který si dobře uvědomuje, že vedle střílení gólů má i bohulibější povinnosti. Podle toho se chová.
Sport má v krvi. Zdaleka nejenom hokej. Zkuste si s ním popovídat třeba o tenisu a vyvalíte oči, jaký má přehled. Stejně jako o jiných sportech.
I když se jeho účet zastavil na čísle tisíc, není to zdaleka konečná. Je mu dvaatřicet, za dva roky mu vyprší současný dlouhodobý kontrakt. Takže má na to, aby uzavřel další. Sice už ne tak gigantický, ale proč ne třeba čtyřletý? Dopředu říká, že rozhodně neplánuje hrát tak dlouho jako kladenská ikona Jágr, ale šest produktivních let před sebou mít ještě může.
V poslední době na sobě začal ještě víc makat. Dobře ví, že NHL letí kupředu a držet tempo stojí pořád více sil. I tomu se přizpůsobil.
V historické produktivitě českých hráčů NHL už se prodral na páté místo (761). A může jít výš. Mnohem výš. Je jediné jméno, které je pro něj nedostižné. Jágr (1921 bodů). Ale zatím druhý Patrik Eliáš (1025) může být snadno sesazený.
Prvotřídním nahrávačem. Kapitánem reprezentace. Mužem pevných názorů, který se nebojí je prezentovat. Útočníkem, jenž na bájný Stanley Cup stále čeká. Ale to nemusí být zapovězená meta.
Voráčka čeká ještě spoustu zámořských let. Tisícovka může být jenom předkrm.
Témata:
blog, komentář, zdeněk janda, sport, Reprezentace, Olympijské hry, Jaromír Jágr, hokej, Stanley Cup, Karel Gott, NHL, Bratislava, Filadelfie, Jakub Voráček, Hokej na Heureka.cz
Související články
