PŘÍMO Z LONDÝNA | K cíli se řítil jako rychlík mezi unavené lokálky, ale ztrátu nedohnal. Jakub Holuša skončil ve finále MS na 1500 metrů pátý (3:34,89) pouhých 36 setin od bronzové medaile. Spolu s Pavlem Maslákem je teď nejlepším českým běžcem v historii šampionátů.
Jak výsledek berete?
„Včera bych to bral všemi dvaceti, ale dneska, jsem malinko zklamanej… Protože vím, že v medaili byla Evropa (bronzový Nor Ingebrigtsen – pozn. red.), malinko mě to mrzí. Ne že bych mu to nepřál, ale vím, že na to asi byly možnosti.“
Závod začal hodně pomalu, ale po první čtvrtce začalo peklo, že?
„První kolo zahřívací, říkal jsem si: To je pro mě a najednou takovej sprint… Keňani za to vzali neskutečným způsobem a byl to sprint na 1100 metrů. Já se snažil držet, co to dá a přitom běžet pořád uvolněně. Říkal jsem si, že ti ostatní budou ztrácet před cílem a já je budu sbírat. Nakonec jsem jich posbíral dost, ale bohužel chybělo málo, chyběl kousek na tu medaili.“
V posledním kole jste měl na nejlepší viditelnou ztrátu, bylo těžké se přimět k závěrečnému útoku?
„Říkal jsem si: Kdybych byl s nimi vepředu, tak se člověk pak víc motivuje, hlava bojuje. Takhle tam byla díra, ale já jsem makal až do konce. Bohužel. Ale páté místo na světě je skvělé, kdo by to čekal, obrovský úspěch. Určitě nebudeme smutní.“
Poslední třístovku jste vypálil v nejrychlejším čase pole 39,06 sekundy, ale muselo to asi hodně bolet, co jste prožíval?
„Je to ohromně těžké, když vidíte, že tam je díra a ztrácíte. Ale já se snažil bojovat až do konce. Patnáctka bolí každá, to už jsem zvyklý, ty pocity vím, jaké tam jsou.“
Co tedy cítíte v těle?
„Po kiláku běžíte s těžkýma nohama, to se těžko vysvětluje normálnímu člověku, který nikdy neběžel střední trať… Jak kdybyste přivázali na každou nohu pytel a utíkejte s tím. A ještě byli dvě minuty pod vodou a neměli dech. Opravdu se to těžko pohybuje, ale jsem na to zvyklý a vím, že to tak vždycky je. Člověk s tím musí bojovat. Někdy je to tak, že umřete dvě stě metrů do cíle, někdy sto, někdy padesát, někdy jsou síly až do konce. Ale snažím se bojovat vždycky do konce, až za čáru.“
Kolik metrů jste potřeboval, abyste unavené Nora Ingebrigtsena a Španěla Mechaala v boji o bronz porazil?
„To jsou kdyby, nechci spekulovat. Prostě byli lepší, já jsem je během závodu neudržel. Musím jim poblahopřát, jedeme dál a třeba jindy.“
Co vám tenhle výsledek říká?
„Je to známka, že to děláme s trenérem (Jiřím Sequentem – pozn. red.) dobře. Nejsem ani v poslední třetině kariéry, pořád je co dokazovat a nějaké rekordy lámat. Tohle mi dokazuje, že patřím do absolutní světové špičky. Za rok je mistrovství Evropy a tam chci ukázat, že patřím k nejlepším. Možná přichystám i malinkou změnu a zkusím si něco nového.“
Jakou změnu máte na mysli?
„Jak Mo Farah odchází z dráhy, na pětikilometrové trati nebude běhat jeden z favoritů běhat, bude tam vše otevřené. Malinko uvažuju, že bych si k té patnáctce mohl přidat i pětku. Tak si to třeba zkusím na jaře, a když to nebude úplně špatné, zkusil bych na Evropě obě tratě. Tam se běhá takticky a s mými schopnostmi je tam možné všechno. Ale to je daleko, spíš je to zatím maličká myšlenka v hlavě.“
