Ogrodníkové uniklo finále: Člověku se chce brečet. Mluví o budoucnosti
PŘÍMO Z BUDEPEŠTÍ | Po deseti letech bude česká oštěpařka chybět ve finále mistrovství světa. V kvalifikaci zůstaly Irena Gillarová (54,15), Nikol Tabačková (55,45) i Nikola Ogrodníková. Vicemistryně Evropy z roku 2018 po nemoci a zranění žeber předvedla jen 54,59 metru. „Hodnotí se těžko, když nepostoupíte do finále. Jsem samozřejmě moc zklamaná a fakt mě štve, že ve finále nebudu,“ řekla.
Líp pro Nikolu Ogrodníkovou bylo. Nezdá se to tak dávno, co řádila mezi nejlepšími světovými oštěpařkami a zažívala životní sezony. Teď ale složitě hledá cestu ze zdravotních lapálií i problémů s technikou.
Proč to nevyšlo?
„Můžu si za to sama, protože jsem v té technice nenašla nic, co by mi pomohlo poslat ten oštěp do delší vzdálenosti. Měla jsem na to tři pokusy, ani jeden mi nevyšel, prostě jsem házela blbě.“
Co vám radil trenér Jan Železný?
„První jsem hodně uhnula doleva a do rotace, takže mi poradil, ať víc oštěp hodím dopředu a nechám projít pohyb rovně. Tak jsem se snažila, ale jak jsem hrozně chtěla házet, tak jsem ještě nepoložila nohy na zem. Byly to krátké hody, vlastně nic…“
Projevilo se nedávné zranění žeber a nemoc s teplotami, která vás trápila těsně před odletem do Budapešti?
„Já ta žebra necítila. Jen jsem pokašlávala, když jsem si chtěla zařvat, tak to moc nešlo. Ale jela jsem s tím, že jsem věděla, že jsem po viróze, nechci se na to vymlouvat. To není ta chyba, ta je v technice, která letos evidentně je hodně nestabilní a mám dost velké výkyvy, s tím nejsem moc spokojená.“
Ovlivní člověka psychicky, když zdraví není stoprocentní?
„Po psychické stránce člověk řeší jen noviny. Lidi, co mě znají, vědí, že trénujeme docela hodně a kolik tomu obětujeme. Já si z toho nic nedělám, i když to pokazím, tak to neznamená, že to příští rok nebude dobrý. Víra, že se to jednou změní, je pro mě hodně důležitá. Prohry k tomu patří. Je to nepříjemné, radši bych každý závod vyhrávala, to asi každý, ale zatím se to holt tak neděje. Musím dál doufat, že se to sejde.“
Co prožíváte v sektoru, když se nedaří?
„Už jsem se s tím naučila docela pracovat. Když zkazím první hod, tak jen přemýšlím, co jsem udělala blbě. Mám i blbý pocit, že ten hod nebyl dobrý. Na další jdu jinak, nepřemýšlím nad tím negativně jako pět, sedm let zpátky, kdy jsem se skoro hroutila, že jsem první pokus zkazila a skoro jsem se rozklepala. To už ne…“
Co ve vás drží víru ve zlepšení?
„Asi láska k tomu, co dělám, k atletice. Házení oštěpem mě baví, baví mě jezdit na závody. I když mě rozčiluje a je nepříjemné, když se to nepodaří. To se vám chce brečet, do něčeho kopnout a hodit tu flašku nevím kam… Pak stejně přemýšlíte, co se stalo, co byste udělal jinak a stejně jdete na trénink a připravujete stejně na další sezonu s hlavou, že to bude dobrý.“
Jak s trenérem pracujete na změně?
„Oštěp je docela složitá disciplína. Je to trochu jiná disciplína než běhy, v nich docela poznáte, jestli máte formu, nebo ne. V oštěpu hraje roli spousta věcí, ale technika je nejzákladnější element. Pak hlava, na ní jsem myslím docela zapracovala tím, že už mám několik startů za sebou, i nepříjemných. To jsou všechny věci, co se spojují v jedno a dělají vás pak silnějšího. Třeba pár let zpátky bych se tady zhroutila. Vnitřně mě to štve, ale vím, že tak to je, tak to prožívá každý sportovec. Důležité je, aby se z toho nestal zvyk.“
Jednou jste řekla, že oštěpař každou zimu svou techniku resetuje, jak zareagujete před olympijskou sezonou?
„Je pravda, že letos jsme udělali trochu víc těch změn. Nazvala bych to, že to byl ne zahřívací, ale zkoušecí rok. Trenér vidí, že můžu házet daleko. Zkoušíme najít roky, kdy jsem tak házela, proto se tolik vymýšlí. Já už se ale rozhodla, že už se nenechám natlačit, přimět k tomu, abychom nějakou změnu udělali. Když už, tak v Africe, a ne v průběhu sezony, je to pro mě kontraproduktivní. Já hrozně špatně reaguju na nějaké změny, dlouho se s tím sžívám, nemám to jako trenér a ostatní, že si za pár závodů změnu automatizují. Na příští rok bych chtěla zůstat u starého rozběhu a na tom budeme pracovat. Hlavně zůstat zdravá, což se mi letos povedlo, ač žebra teď a ta viróza… Ale když to srovnám ty dva roky zpátky, tak jsem byla nejzdravější, co jsem byla.“
Je pro vás náročnější sportu obětovat s přibývajícím věkem?
„Čím je člověk starší, tím je to právě víc pod tlakem. Víte, že už těch let vám moc nezbývá, nechcete moc experimentovat, ale zase víc nad vším bádáte. Vím, že jsem kdysi házela dobře a lítalo mi to. Snažím se hledat, jestli to bylo tréninkem, jestli ty poslední tři roky, co jsem měla covid, tak se v technice nahrál nějaký automatický program, který tam je nějakým způsobem zabudovaný v tom těle a nejde mi to nějak odbourat jinou cestou. Snažím se to najít.“
Jak to vidíte do budoucna?
„Upřímně, chtěla bych ještě stihnout dvě olympiády. Zažila jsem hezké roky, kdy jsem byla nahoře. Teď prožívám horší roky… Nechci říct, že je to hrozné, pořád jsem se kvalifikovala na mistrovství světa. Kdybych se nekvalifikovala několik let, tak asi o tom přemýšlím jinak. Ale je dobré si to prožít z obou stran…“
