Video se připravuje ...
K atletickým hvězdám měla na světovém šampionátu v Budapešti nejblíž. Reportérka České televize Žaneta Peřinová zvládla během MS desítky rozhovorů s velkými jmény ve chvílích, kdy právě opouštěla stadion. Skoro všichni se u ní poctivě zastavovali. Až na americkou sprinterku Sha´Carri Richardsonovou. „Ani se na mě nepodívala,“ říká Peřinová.
Zkoušela jste dostat k mikrofonu i světovou šampionku na stovce?
„Se Sha´Carri jsem chtěla rozhovor už po rozběhu. A pípla jsem: Sha´Carri… A prošla, ani se na mě podívala. A tak to bylo po semifinále i po finále. Pak už jsem to ani nezkoušela.“
Nevyslovila jste její jméno špatně, ona si na tom dost zakládá?
(směje se) „Je to možné… Ale ona z naší druhé lajny nedala rozhovor nikomu. První dávala NBC, Lewisovi, a pak Jamajčanům. U nikoho dalšího se nezastavila.“
Stalo se vám to ještě u někoho?
„Po rozbězích si sprinteři vybírají. To se málokdo zastavil. Ale po finále se všichni – kromě Sha´Carri – zastaví, když je člověk požádá o rozhovor.“
Kdo vás nejvíc zaujal?
„Já mám ráda třeba Italy… (směje se) Tamberi je strašně příjemný… To samé Mondo Duplantis, vždycky se zastaví. Když vyhraje Femke Bolová, tak je taky hrozně milá.“
Jenom když vyhraje? Po pádu ve smíšené štafetě se jí asi mluvit nechtělo, že?
„Nezkoušela jsem ji po tom karambolu. Ale jsou moc příjemní. Jacobs je hrozně fajn. Vlastně s nikým nemám špatnou zkušenosti. Co mě zaujalo… Shericka Jackson, když vyhrála dvoustovku, v té naší druhé řadě už moc nechtěla dávat rozhovory. Ale ten člověk, co ji vedl, říkal: Zastav se, dvě otázky… Tak jsme ji zastavili a u nás už vypadala velmi nepříjemně. A jenom se zapla kamera, nasadila úsměv, já jsem se jí zeptala jenom na závod, ať ho okomentuje. A ona mi řekla padesát vteřin výpověď, jak to bylo skvělé. Pořád se usmívala. Já jsem řekla Thank you. A když jsem doříkávala Thank you, tak už se otočila a hnala pryč. Je to herečka, ale dobrý…“
U japonské oštěpařky Haruky Kitagučiové, která umí trochu česky, jste měla hned jasno, v jakém jazyce hovor povedete?
„Já jsem se jí nejdřív ptala, jestli chce česky, nebo anglicky. A ona mi říkala: Zkusme to česky. Takže to jsme udělali v češtině. Druhou otázku mi nerozuměla, tak jsem to zkusila pomalinku anglicky. Za to mě někdo zpucoval na sítích, že jsem totálně blbá, že mi řekne, že nerozumí a hned se zeptám anglicky. Ale já jsem si její první výpověď ´Nerozumím, nechápu´spíš přeložila jako ´Nerozumím tomu, co se stalo, nechápu to´…“
U afrických závodníků jste si vždycky jistá, že budou mluvit anglicky?
„Nejsem. Já jsem vždycky říkala, že kdyby nemluvili, nerozuměli, tak to tam pak nedáme. Ale oni ti nejlepší umějí, něco zvládnou. Třeba Moraaová. Sice jsem se jí zeptala na finiš a ona mi odpověděla, že je happy, a že si váží zlata… (úsměv) Ale v pohodě. Člověk má reakci, a to je důležité.“
Znáte se už s některými hvězdami osobně?
„Jo, ono je dobré, že některé z nich jezdí i na Tretru, na Odložila. S některými jsem točila i na tréninkovém stadionu. Tam jsme chytli Colemana, Valerii Allmanovou, Femke Bolovou. Když je člověk vidí dvakrát, třikrát za rok, tak pak rozhovor dávají. Už i vědí, co čekat, že je tam nebudu tavit na deset otázek, že mi stačí jedna, maximálně dvě. Je to v tomhle jednodušší.“
S Usainem Boltem jste se asi za ta léta už znala, že?
(smích) „Ten říkal: Kývni a dám ti rozhovor! Jo, to bylo fajn. Ten jezdil pravidelně na Tretru a skamarádili jsme se. S ním nebyl problém.“
Jak se vám jako bývalé chodkyni líbila žádost o ruku slovenského chodce Dominika Černého, který hned za cílem čekal s prstýnkem na Hanu Burzalovou?
„No, to bylo hezký… Já už jsem bohužel neměla kameru v cíli. Ale bylo to skvělý. Byl to příběh. Myslím, že víc už se do historie atletiky bohužel nezapíšou. Ale tohle z nich udělalo osobnosti. Lidi si to budou pamatovat.“
Zažila jste chvíli, kdy byl atlet ve výrazných emocích?
„To byla ta Haruka. To pro mě byl nejemotivnější rozhovor. A potom s těmi čtvrtkaři, když udělali bronz. Bylo to pro nás nečekané, dlouho jsme jásali, byli jsme z toho maximálně happy. A když přišli, i oni byli hrozně dojatí. Nevím, jestli je před námi někdo bral, takže jsme byli vlastně první, s kterými se dělili o ty emoce. Musím říct, že to bylo skvělý…“
Témata:
atletika, sport, Martin Hašek, Česká televize, NBC, Budapešť, Usain Bolt, Armand Duplantis, Coleman Company, rozhovor, Femke Bol, Žaneta Peřinová, Sport na Heureka.cz
Související články
