Čáslavská: V Las Vegas jsem neprohrála ani cent

Jak se vám líbilo přímo v gymnastické Síni slávy?
„Bylo to důstojné, sváteční, moc hezké. Měla jsem na sobě dlouhou róbu, kterou jsem se pochlubila i v Lucerně při premiéře filmu Olgy Sommerové. V publiku seděli vážení hosté, dámy v exklusivních toaletách, muži ve smokingu, motýlcích, byl to nóbl večer. Doprovázel mne můj syn Martin, který umí dobře anglicky, současně mi dělal bodyguarda. A musela jsem přednést projev. Napsal mi ho kompletně celý, aniž bych jej o to požádala. Viděl, že jsem unavená a tak jej napsal podle svého a musím říct, že se mi moc líbil.“

Co v něm bylo?
„Psal o přírodě a o člověku, o lásce a pokoře. Byla to pro mne inspirace a výzva, takže v tomto duchu jsem pak ve svém vystoupení pokračovala volně a bez přípravy. Nevyprávěla jsem o svých gymnastických úspěších, medailích, ale o svém přístupu k životu a také o tom, co mi sport dal a co mi vzal.“

Co jste zmínila?
„Sportovce jsem nazvala rytíři. Své jméno získají poctivě, vlastní prací a dřinou, takže ho pak mohou zúročit nejen ve prospěch sebe sama, ale i ve prospěch společnosti. Bez sportu bych zůstala jen kdesi někde na okraji, těžko bych jako myška, malá, šedá mohla mít na významné a velké věci vliv.“

Jak svůj vliv využíváte?
„Je to až k nevíře, ale prostřednictvím sportu opravdu lze páchat dobro; tak na příklad Česko – japonská společnost, jejíž jsem čestnou předsedkyní, letos na jaře zajistila v ČR ozdravný pobyt třiceti japonských dětí, které po tsunami zůstaly bez svých nejbližších. A za pár měsíců, konkrétně v srpnu, k nám přijede další třicítka patnáctiletých sportovců. Anebo se mi podařilo do Československa zprostředkovat dovoz japonských špičkových přístrojů na diagnostikování a léčbu rakoviny tlustého střeva. A to není všechno“.

Jak o vás bylo v Americe postaráno?
„Bydleli jsme v hotelu Trump, který byl jen kousek od Síně slávy. Organizátoři pro nás v ten slavnostní den poslali dlouhý bílý auťák, kabriolet. Nastoupili jsme do něj v dlouhých toaletách a po dvaceti metrech zase vystoupili. Udělali to skutečně krásné, honosné a se vší okázalostí.“

S kým jste se setkala?
„Potkala jsem Nadiu Comaneciovou s manželem. Ona přímo v Oklahomě vlastní velké sportovní centrum. Comaneciová vypadá nádherně. Je štíhlá, urostlá, má malého pětiletého kluka. Setkala jsem se také s Ruskou Natalií Šapošnikovovou.“

Viděla jste i něco z Ameriky?
„Byli jsme v Las Vegas. Pozvání do Oklahomy jsem totiž od gymnastického manažera dostala loni v Japonsku. Nerada lítám a on mě lákal tím, že by mě vzali do Vegas. Říkala jsem, že hazardu moc neholduju.“

Olga Sommerová drží Věře Čáslavské dárek od šéfredaktora Sportu Lukáše Tomka • Jaroslav Legner (Sport)Zahrála jste si nakonec?
„Vůbec ne, nevložila jsem do těch nesmyslů ani cent. Jen jsem se prošla a podívala se. Ono to lidi kazí. Sedí tam bezpočet hodin, nečinně, a jsou tak pohodlní, že už ani nemačkají knoflíky ručně, ale jenom elektronicky jakousi pákou, to není nic pro mě.“

Co jste v Oklahomě ještě viděla?
„Pozvali nás třeba do Národního muzea kovbojů. Tam jsem byla jako v Jiříkově vidění, netrvalo dlouho a ihned jsem propadla kouzlu tak výjimečných lidí, jakými kovbojové nepochybně byli. A navíc mě překvapil syn, když mi dal k narozeninám krásný dárek, ušetřil peníze a pozval mě do Grand Canyonu. Neuvěřitelný zážitek. Byla to síla, pořád to mám v sobě… Uloupla jsem si tam pár šutrů a vezu je kamarádům.“

Nepovídejte! To už je začátek vašeho slibu, že začnete zlobit? Řekla jste to před pár týdny na premiéře dokumentárního filmu Věra 68 s tím, že vás režisérka Olga Sommerová příliš idealizuje…
„Olga ze mě dělá světici a proto jsem se zařekla, že musím její přístup ke mně tak trochu zvrátit a začnu třeba krást tužky. Z Ameriky jich mám pět. Čím je tužka obyčejnější a opotřebovanější, tím je vzácnější. Ale pozor, nevzala jsem si vzor z našeho pana prezidenta. Já jen přemýšlela, jak zlobit nejvíc a přitom aby to nebylo odpudivé. Pro tento roztomilý sport se nadchl i Pavel Kosatík, autor knihy Život na Olympu. Šel do toho především jen proto, aby mě jistil, jak mne ubezpečoval. U tužek ale zůstaneme, ty šutry byly jen vzácnou výjimkou.“

Po návratu ze Spojených států jste stihla ještě návštěvu Slovenska, kde jste dostala jedno z nejvyšších vyznamenání Slovenského olympijského výboru. Jak Vás Slováci, prvně po dvaceti letech, přijali?
„Fantasticky! Neuvěřitelně milé přijetí a jen samé příjemné okamžiky…V Bratislavě i v Trnavě. Ale to je na delší povídání, o tom snad až příště.“

A co vás čeká dál?
„Na příklad se budu soudit s jednou věhlasnou kosmetickou firmou. Bez mého souhlasu dali moji fotografii na jeden z nejdražších parfémů, který se jmenuje Femme Fatale. To se nedělá. I když je pravda, že fatální žena jsem… Nejsem chamtivá. Soudím se o tři sta tisíc. Kdybychom vyhráli, tak nějakou korunkou z této částky bych podpořila centrum gymnastických nadějí v Děčíně a Trnavě.“