Přírodní úkaz. Atletický zázrak. Tak se mluví o teprve šestnáctileté Barboře Malíkové z TJ Sokol Opava. Není divu. Drobná dívčina z Oldřišova, která se začala atletice věnovat před necelými sedmi lety jenom proto, že pro ni chtěli rodiče trochu pohybu k její oblíbené výtvarné výchově, boří jeden letitý rekord za druhým. Na běžeckých distancích od 200 do 800 metrů má lepší časy než legendární Cathy Freemanová, Zuzana Hejnová nebo Ludmila Formanová ve stejném věku. A sebevědomí jí nechybí. Už v patnácti hlásila: „Chci se zapsat do historie!“
Vloni ještě coby patnáctiletá ovládla Barbora Malíková v Nairobi mistrovství světa do 17 let na čtyřstovce (52,74 sekundy). Stanovila tím i nový český dorostenecký rekord, který 29 let držela Naděžda Tomšová-Koštovalová.
Na Zlaté tretře před dvěma týdny prolétla třístovku v čase 37,86 sekundy, což ji v historických tabulkách řadí na čtvrté místo v kategorii do 20 let. Je dokonce o setinu lepší, než bývala v juniorském věku Cathy Freemanová - pozdější šampionka ze čtyřstovky na olympiádě v Sydney 2000.
A parádní formu Malíková potvrdila o minulém víkendu na mládežnickém šampionátu v Praze, kde po 26 letech zbořila rekord Andrey Šuldesové na 800 metrů. Skvělý čas 2:03, 51 ji řadí na první místo evropských tabulek v její kategorii.
Jak se k atletice dostala? Proč se všeho kolem sebe ze začátku bála? Z jakého důvodu odložila brýle i ostych a učí se používat na tratích i ostré lokty? A jak se dívá na atletky, u kterých není na první pohled poznat, jestli jde o ženu nebo muže? O tom všem vypráví Barbora Malíková v rozhovoru pro iSport Premium.
Zuzana Hejnová říká, že jste přírodní úkaz. Cítíte se tak?
(usměje se) „Každý si musí máknout, potrénovat, dát do toho srdce. Jen tak přírodní úkaz asi není nikdo. Zadarmo nemám určitě nic. Třeba v zimní přípravě to bolí nejvíc. Až když přijdou nácviky startů a sprintů, tak to je pro mě víc zábava a bolí to méně. Každý trénink bolí jinak.“
Jste připravená, že vás trénink bude bolet čím dál víc?
„Někdy je bolest na tréninku příjemná. Vím, že do toho dávám všechno a baví mě to. I skupina mi pomáhá - jo, půjdeme ještě jednu sérii, zvládneme to! A trenérka (Jana Gellnerová) to ještě přiživí - pojď, dáme ještě lepší časy.“
Povězte, co je na bolesti příjemné?
(usměje se) „Bolest je příjemná v tom smyslu, jak cítím, že svaly rostou. Přijdete domů a řeknete si - jo! Udělala jsem všechno pro to, abych byla dobrá.“
Všiml jsem si, že máte vůbec smělé plány. V patnácti letech jste se nechala slyšet, že se chcete zapsat do historie! Kde se to ve vás bere?
„Hned na začátku jsem si řekla, že si musím stanovit nějaký cíl. Olympiáda? Mistrovství světa do osmnácti let? Mistrovství republiky? Nakonec jsem si prostě řekla, že by to mělo být co nejvíc - prostě se zapsat do historie.“
To jste si říkala už na prvním tréninku?
„To právě vůbec. Já byla maličká, nevěděla jsem co a jak, všeho jsem se bála. Až postupně, jak jsem se dostávala výš, se zvedaly i ambice.“
Čeho jste se na začátku bála?
„Všeho! Třeba i jen normálního rozhovoru s oddílovými kolegy. I když třeba ty děcka byly mladší než já. Postupně se to začalo měnit. Když už jsem začala, tak jsem to chtěla i někam dotáhnout. Samozřejmě jsem měla stavy, kdy jsem si říkala, jestli mám dál atletiku dělat, nebo ne. Hlavně když přišly první zdravotní potíže, natažená kýla a operace. Měsíc jsem nemohla nic dělat. Tehdy jsem zjistila, že mi atletika chybí. Že už bych bez ní nedokázala vydržet.“
Zajímavé je, jak jste se k atletice vlastně dostala. Vaši rodiče se sportu moc nevěnovali, je to tak?
„Je to tak, v rodině nikdo atletiku nedělal. I já jsem jako malá pořád seděla u stolu, kreslila si, něco vyráběla. Pohyb žádný.