Příběh šampiona z pole. V kapse zlato z OH i Kennedyho vražedná zbraň | iSport.cz
24. prosince 2020 • 21:00

Příběh šampiona z pole. V kapse zlato z OH i Kennedyho vražedná zbraň

Autor: vmn
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Trpišovský: Kuchta byl náš nejlepší hráč. Pomohla nám střídání
Karviná - Slavia: Kuchta pláchl všem pronásledovatelům a suverénně zvýšil na 2:0!
VŠECHNA VIDEA ZDE

Překonal světový rekord, v drsném souboji s nejlepším kamarádem urval olympijské zlato a hned ukončil kariéru. Na desetibojaře Rafera Johnsona ale vzpomínají nejen atletičtí fanoušci, ale celá Amerika včetně proslulé rodiny Kennedyových. I po kariéře přímo ovlivňoval události s dopadem na celý svět, nejen ve sportu, přitom jako malé dítě místo školky sbíral v Texasu bavlnu.



6. září 1960. Natřískaný olympijský stadion v Římě sleduje jeden z nejdramatičtějších soubojů v historii desetiboje. Vyhraje Američan Rafer Johnson, nebo sympatický Tchajwanec Jang Čchuan-Kwang? Johnson na body vede, Asiat má výrazně lepší závěrečnou patnáctistovku a oba velcí kamarádi si po všechna čtyři kola brnkají na nervy. Jang potřebuje vyhrát o 10 vteřin, ale když se v půlce posledního okruhu ohlédne, jeho tréninkový partner na něm visí, dokonce se usměje. „Nepustil by se mě, ani kdyby zkolaboval,“ prohlásí Jang v cíli, kde si oba padnou do náruče. „Měl jsem jednu zbraň, o které nevěděl. Byl to můj poslední závod v životě a podle toho jsem běžel,“ opáčí Johnson, nový držitel olympijského rekordu, ten světový už má.

V Římě 1960 se Johnson dočkal olympijského zlata
V Římě 1960 se Johnson dočkal olympijského zlata

Takhle se končí sportovní kariéra na vrcholu. Ale ještě mnohem zajímavější životní příběh pokračoval. Srdce Rafera Johnsona dotlouklo až 2. prosince 2020 v 86 letech. Možná v 85.

Rafer Lewis Johnson

Narozen: 18. 8. 1934 (1935), Hillsboro, Texas

Povolání: Desetibojař, herec, sportovní komentátor, organizátor speciálních olympiád

Sportovní úspěchy: 1. místo – olympijské hry 1960 v Římě, 2. místo -  olympijské hry 1956 v Melbourne, 1. místo – panamerické hry 1955 Mexiko City.

Nejlepší výkon v desetiboji: 8392 bodů (Světový rekord, 1960)

Výběr z filmografie:  Ztracená země (1961), Piráti z Tortugy (1961), Pouze stateční (1965), Tarzan a velká řeka (1967), Poslední granát (1970), Povolení zabíjet (1989).

Údaje o narození se totiž liší, pravděpodobný je 18. srpen 1934, možná ale i 1935. Každopádně v jižanském Texasu, kde to rodina Lewise Johnsona nemá jednoduché. Rafer a jeho čtyři sourozenci jako malí sbírají bavlnu, ale ke konci 2. světové války se vydají za lepším – do Kalifornie.

V městečku Kingsburg plném švédských přistěhovalců (a uprchlíků) jsou jedinou černou rodinou. Bydlí v provizorní ubytovně tak blízko železnici, že se dům při každém průjezdu vlaku třese, otec má pořád větší problémy s alkoholem, ale děti aspoň mohou navštěvovat integrovanou školu.

A Rafer vyniká. Stává se prezidentem třídy, vyhrává diskusní soutěže, sní o kariéře zubaře, ale taky sportuje. Běhy, baseball, americký fotbal, basket. Všechno, na co si americký kluk vzpomene. Všechno skvěle, ale v ničem výjimečně. Až ho jednou trenér vezme do 40 kilometrů vzdáleného Tulare, kde bydlí Bob Mathias. Král desetiboje a tím pádem celé atletiky, vítěz olympijských klání v Londýně i Helsinkách, který popularitou předčí nadšení z Emila Zátopka.

Neporažený budoucí politik potkává svého nástupce. Rafer Jonhson rozšiřuje svůj záběr na všechny atletické disciplíny a na začátku léta 1955 přebírá doma v Kingsburgu Mathiasův světový rekord. Melbourne 56 se blíží a Johnson se vedle desetiboje kvalifikuje i ve skoku dalekém, jenže v tréninku přichází ošklivé zranění kolena, takže nemůže pořádně trénovat. I tak v Austrálii bojuje o vítězství, jenže dopad při skoku o tyči kvůli kolenu upraví tak, že si při posledním pokusu natrhne břišní sval. Soutěž dobíhá v bolestech se ztrátou 350 bodů za Miltem Campbellem, který se vzápětí stává profesionálním fotbalistou. Johnson se musí spokojit se stříbrem.

I on má nabídky na jinou kariéru. Touha po zubařině ho pomalu opustila, ale coby olympionik s pověstí přemýšlivého diplomata získává známé přátele. Jedním z nich je herec Kirk Douglas, který točí film, „který by mohl být docela úspěšný. Jmenuje se Spartakus.“ Johnson má hrát postavu gladiátora Draby, který Spartaka sice porazí, ale odmítne zabít. Jenže zasahuje atletická federace, s názorem, že kdyby Johnson filmovou roli vzal, přišel by o status amatéra a nemohl by startovat na olympijských hrách.

Drabu nakonec ve čtyřoskarovém filmu hraje Woody Strode a získá nominaci na Zlatý glóbus za vedlejší roli. „Kdybych to tehdy vzal, asi bych měl v Hollywoodu snazší cestu, ale Woody byl mnohem lepší herec,“ přemítá po letech atlet. Ještě pár měsíců se soustředí na trénink, musí překonat zranění z autonehody, ale i tak odlétá do Říma jako favorit a znovu jako čerstvý držitel světového rekordu (tehdejším počítáním 8683 bodů). Po boji s kamarádem Jangem se dočká zlata a okamžitě končí kariéru.

Stříbrné plátno čeká, olympijský vítěz hraje po boku Elvise Presleyho, ve válečném dramatu Pouze stateční ho režíruje Frank Sinatra, je dělníkem, kterého zachrání Lassie, objeví se v sáze o Tarzanovi i Bondovce. Hraje a produkuje až do 90. let.

Těsně po vítězné olympiádě se spřátelí i s Robertem Kennedym, generálním prokurátorem a mladším bratrem čerstvě zvoleného prezidenta Johna. Mají podobné názory na společnost i na to, kam by se měla Amerika vyvíjet. Johnson je častým návštěvníkem v rezidenci Kennedyů, s „Bobbym“ vedou dlouhé debaty, truchlí s rodinou po atentátu na JFK a pomáhá v růstu jeho nástupce.

Až do osudného 5. června 1968. RFK právě vyhrál demokratické primárky, ale pro projevu v hotelu Ambassador k němu přistupuje 24letý Palestinec Sirhan Sirhan a třemi ranami z revolveru ráže 22 prezidentského kandidáta smrtelně postřelil. Johnson všechno vidí zblízka a je to on kdo spolu s fotbalistou Roseym Grierem atentátníka povalí a odzbrojí. Kennedymu ale nepomůže ani okamžitá péče a druhý den v nemocnici umírá.

Johnsonovi v nastalém zmatku zůstala vražedná zbraň v kapse a smrt přítele ho hluboce zasáhla. Několik týdnů se neobjevuje na veřejnosti, jen na pohřbu nesl rakev. „Stal jsem se samotářem. Kdyby se mnou někdo chtěl mluvit, tak přes budku v kódovaných vzkazech,“ vzpomínal. Z úzkosti ho vytáhla Robertova sestra Eunice Shriverová a novým posláním se na dlouhá léta, vlastně až do konce života, stala organizace speciálních olympiád.

Na olympiádě v Římě vzniklo ještě jedno přátelství. Ti dva nemohli být odlišnější – jeden přemýšlivý, slušný a diplomatický desetibojař, druhý velkohubý boxer pečlivě si budující svojí povýšeneckou masku. Rafera Johnsona a Muhamada Aliho (tehdy ještě Cassiuse Claye) spojuje společný boj za práva černochů a… žena. Oba se snaží o stejnou krásku. Atlet si s ní nějakou dobu ve vší slušnosti dopisuje, boxer na to jde přímočařeji. Po pár letech pozve svého přítele a soka zároveň, aby mu představil svou novou přítelkyni.

Vztah nevydržel, kamarádství ano. A oba se podporovali i při svých slavných vystoupeních pod pěti kruhy. Rafer Johnson, i jako téměř padesátník v plné síle, zažehl olympijský oheň v Los Angeles 1984. Muhammad Ali měl stejnou čest v Atlantě 1996, ale nejistý a roztřesený Parkinsonovou chorobou. Jeden okamžik ale nervózní slavnost rozsvítil stejně jako oheň. Rafer Johnson se postavil vedle Aliho a něco mu kraťoučce zašeptal. Bývalý boxer se usmál jako dlouho předtím a dlouho potom ne, stačilo jediné slovo.

„Carmelita.“ 

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud