Příběh krutého olympijského podvodu: podplacený sudí a ukradené zlato
V dnešní době nových technologií vypadá celý příběh neuvěřitelně, ukradené olympijské medaile zůstávají ale i po víc než padesáti letech jizvou na tváři olympismu. K loupeži stačila špetka sněhu nasypaná na nože východoněmeckých saní a zlá vůle polského rozhodčího závodů v Grenoblu 1968. A Ortrun Enderleinová místo fanfár za druhé olympijské zlato ukončila kariéru s cejchem podvodnice. Neprávem...
„V jednu chvíli jste olympijskou vítězkou a za pár minut z vás udělají nicku. Jste diskvalifikována!“ I po dvaapadesáti letech vzpomíná Ortrun Enderleinová s pocitem křivdy na olympijské hry v Grenoblu 1968. Obhájila na nich zlato z předchozích Her, stala se nejdekorovanější sáňkařkou dějin. Ale jen na pár chvil, než ji a dvě krajanky z NDR označili za podvodnice. Kdo ale skutečně podváděl?
K vyprávění příběhu je nutné pochopit kontext. Grenoble 1968 byl první olympiádou, na které startovali odděleně sportovci z východního a západního Německa. Ač některé státy NDR diplomaticky neuznávaly, Mezinárodní olympijský výbor nový pořádek přijal. A byla z toho spousta mrzení.
Jako když sdruženář Ralph Pöhland přeběhl při závodech ve Švýcarsku na západoněmeckou stranu. Na jednoho z adeptů olympijské medaile čekalo před hotelem nastartované porsche a spěšně ho převezlo o kilometr dál, kde do televizních kamer zopakoval, že chce reprezentovat Spolkovou republiku Německo, tedy část země patřící do západního bloku. O čtyři dny později již spokojeně oblékal olympijský stejnokroj západoněmeckých sportovců. To ještě netušil, že za změnu stran dostane od Mezinárodní lyžařské federace stopku do června 1968 a bude vyšachován z olympiády. Ani to však neuklidnilo rozbouřenou atmosféru.
V zimních sportech nebyla NDR pražádnou velmocí, její medailové naděje se upínaly především do sáňkařského koryta. A především k čtyřiadvacetileté Enderleinové, olympijské šampionce z roku 1964 (ještě ve společném německém týmu) a mistryni světa z let 1965 a 1967. Také pro Grenoble byla jasně největší favoritkou.
Hry ve Francii provázely extrémní výkyvy počasí. V noci klesla teplota na minus 18 stupňů, aby v poledne ukázal teploměr plus 12. Po prvních dvou jízdách vedla podle očekávání Enderleinová před krajankami Annou-Marií Müllerovou a čtvrtou Angelou Knöselovou. Mezi ně se vklínila na třetí pozici Italka Erika Lechnerová. Závod měl pokračovat další den, ale kvůli dešti přemístili pořadatelé jeho pokračování do bobového koryta na Alpe d´Huez, které na noc pokropili.
Kvůli nezvyklým podmínkám požádal vedoucí západoněmecké sáňkařské výpravy Richard Hartmann, aby se kontrolovaly nože saní. Respektive jejich teplota. V minulosti bylo běžnou praxí, že se nože nahřívaly, aby rychleji jely. Výhoda? Údajně skoro půl vteřiny na jednu jízdu, což bylo ve sportu, kde hrají roli setiny, zásadní. Horké nože ale ničily trať a zpomalovaly pozdější jezdce. Proto přišel zákaz.
Svérázný test polského rozhodčího
V Grenoblu se postavil na start šéf rozhodčích, Polák Lucjan Šwiderski. A přišel s vlastním svérázným testem, který tehdy ani sami sportovci neznali. Mezi prsty si vzal sníh, a jako když solíte polévku, posypal nože saní. Sníh samozřejmě v teplotě nad nula stupňů na nožích roztál a stekl. Přesto neměl Šwiderski k žádným saním výhrady do chvíle, než přišly na řadu závodnice NDR.
Ty se dostavily na start 25 minut před svými jízdami, výsledek testu byl stejný jako v předešlých případech. Přesto dostaly přikázáno, aby saně ponořily do sněhu a nože se ochladily. „Aby nebyl žádný protest,“ obrátil se Šwiderski k Enderleinové a žádné další saně už nekontroloval.
Všechny tři závodnice z NDR tak učinily, startér ještě zkontroloval teplotu dlaní před jízdou a neshledal problém. Ani třetí kolo nezměnilo pořadí, Enderleinová vedla o dvě setiny před Müllerovou, třetí Italkou Lechnerovou a čtvrtou Knöselovou.
Čtvrtá jízda byla kvůli počasí opět odložena a sáňkařky poslali do hotelu. O půl hodiny později však zasedla jury a informovala generálního sekretáře východoněmecké sáňkařské federace Horsta Briesemeistera, že jsou všechny tři jeho závodnice diskvalifikovány.
Nevěřícné pohledy, šok, zděšení. Následně ukrutný vztek. Šéf rozhodčích Šwiderski však trval na tom, že se Němky dostavily na start s nahřátými noži a dočkal se (nepřekvapivě) podpory od funkcionářů Spolkové republiky Německo.
Už nepadlo ani slovo o tom, že závodnice položily saně do sněhu či že ani startér neshledal žádný problém. Incident přiletěl vrtulníkem řešit i šéf Mezinárodního olympijského výboru Američan Avery Brundage. Neznal sáňkařskou problematiku, byl odkázán na tvrzení proti tvrzení a výrok o diskvalifikaci nechal v platnosti.
Čtvrtá jízda byla nakonec kvůli nepřízni počasí zcela zrušena a platilo pořadí po prvních třech kolech, tudíž byla olympijskou vítězkou vyhlášena jinak třetí Italka Lechnerová, stříbro a bronz braly západoněmecké závodnice Christa Schmucková a Angelika Dünhauptová.
Odpusť mi, psala vítězka
Později vyšlo najevo, že polský arbitr Šwiderski byl „v ekonomicky závislém“ vztahu k vedoucímu západoněmecké sáňkařské výpravy Richardu Hartmannovi. A netajil se nevraživostí k sáňkařům z NDR. Východoněmecká tajná služba Stasi později ve zprávě uvedla, že rozhodčí pod vlivem alkoholu řekl svému příteli, že jednal na příkaz jistého Lemberta. Z toho se vyklubal Tomasz Lempart, generální sekretář polského olympijského výboru.
1. Erika Lechnerová |
Mezinárodní sáňkařská federace hned v roce 1969 zavedla měření nožů teploměrem.
A jak to dopadlo se samotnými závodnicemi? O stříbro okradená Anna-Maria Müllerová vyhrála příští olympiádu v japonském Sapporu 1972, to už byla ale Ortrun Enderleinová tři roky po konci kariéry. Zranění ramene i rozčarování z křivdy ji do něj vehnaly.
V devadesátých letech po sjednocení Německa ale vyrazila na dovolenou do italských Alp. A nevědomky se ubytovala v hotelu, který s manželem vybudovala její někdejší „přemožitelka“ Erika Lechnerová. Překvapivě tak došlo k srdečnému setkání a vzpomínalo se na dopis, který Italka Němce poslala krátce po grenobelském skandálu. Už na olympiádě se chtěla s diskvalifikovanou Enderleinovou sejít. Byla ale pod dohledem funkcionářů, kteří jí to zakázali.
„Drahá Otrun, mám slzy v očích. Moc mě mrzí, co se stalo. Nikdy jsem nevěřila, že tvé nože byly nahřáté. Znám tě jako čestnou dívku a to se nemění. Ta zlatá medaile není má a byla bych raději za bronz, který jsem vyjela. Zlato mělo patřit jen a jen tobě. Odpusť mi...“
