Byl to finiš, který by se dnes v okamžení stal virálním hitem internetu. V posledním kole finále patnáctistovky na mistrovství Evropy 1969 v Aténách zaútočila Jaroslava Jehličková z osmého místa, v cílové rovince ladně předběhla všechny soupeřky, a když zlatá doletěla do cíle, nevěřícně si rukama prohrábla vlasy. Zaběhla tehdy světový rekord. „Měla jsem štěstí, že se mně aspoň jeden závod v životě opravdu povedl,“ usmívá se bývalá atletka, jež dnes slaví osmdesátku.
Když tenkrát Jaroslava Jehličková stála na dráze stadionu Georgiose Karaiskakise v Pireu, napadla ji pochybující myšlenka: „Koho jsem schopná tady porazit? Vycházelo mi to jen na Emilku Přivřelovou. Sebrala mi československý rekord, chtěla jsem se o něj poprat,“ vzpomíná Jehličková.
Nakonec byla v cíli úplně první. Po úžasném posledním kole, v němž se z osmého místa posunula až k vítěznému okamžiku, při němž jí do tváře zasvítil blesk fotoaparátu. Známý sporťák Zvonimír Šupich to nazval běžeckou básní psanou tretrami. Časem 4:10,7 minuty překonala Jehličková světový rekord Italky Paoly Pigniové, kterou předběhla jen moment před cílem. A za ním se pak ještě potkaly.
Byl to neuvěřitelný závěr neobyčejného příběhu, který dlouho vůbec nepřipomínal zlatou jízdu. A to nejenom na atletické dráze. Tatínek Jaroslavy Jehličkové strávil šest let v komunistických kriminálech. Když dostala v roce 1965 nabídku od policejní Rudé hvězdy, trénovala tam jen jako civilní členka.
Své se nebála říct ani po příjezdu okupantů v srpnu 1968. Pro Paměť národa vyprávěla, jak reagovala, když se jí zeptali, co si myslí o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Řekla jsem: nesouhlasím.“ A když přišla řeč na Jana Palacha? „Já říkám: v mých očích je to hrdina.“
To vše přečkala. Kariéru jí ale dlouhodobě komplikovaly zdravotní problémy. Jako na olympiádě v Mexiku 1968, kde běžela semifinále půlky s teplotou. Nebo na ME 1971 v Helsinkách, kde se jí utišující látka proti bolesti dostala do krevního oběhu. Nebo na olympiádě 1972 v Mnichově, kde ji před startem semifinále píchlo v třísle. Tenkrát před Aténami 1969 kvůli nemoci dva týdny pořádně netrénovala a trápily ji velké křeče.
„V životě jsem nezažila takovou bolest. Doktor mi nohu opíchal, měla jsem tam natažené svalové snopečky. Do rozběhu jsem šla s tím, že zkusím, co to
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit