Svoboda je znovu zlatý. Přestože rok nezávodil a bojoval se strachem i záští
Před rokem sice elitní překážkář Petr Svoboda (39) na halovém mistrovství republiky v Ostravě vybojoval mistrovský titul, ale natrhnul si sval a z dráhy ho odnášeli v bolestech na nosítkách. Přišel o halové mistrovství Evropy i mistrovství světa. Rok nezávodil. Na stejném místě se vrátil. Ve velkém stylu, získal další titul. Už šestnáctý celkem. Strach měl ale obrovský. „Přežil“ a časem 7,72 sekundy nechal všechny mladé dravce za sebou.
„Pro mě má tenhle titul velkou symboliku,“ říkal nezlomný matador. „Štěpán Schubert, který byl druhý supr výkonem (7,76), se narodil v době, kdy já poprvé vyhrál mistráky. Je v tom symbolika nového talentu a odchod legendy. Třeba. Za rok. Pro mě to byl i nádherný příběh. A řekl bych, že jestli někdo, tak zrovna Štěpán by mě mohl poslat do důchodu.“
I před rokem jste vyhrál, ale skončil v bolestech. Teď je vše v pořádku?
„Je to dobré. (nadšeně) To zranění se pak řetězilo do takových problémů, byl ve mně strach obrovský... Strašně lidí mi přestalo věřit, nechal jsem si to tak moc pustit do sebe, že jsem se strachem ovlivnil. Bylo to hodně o nervech. Rozběh jsem běžel právě ze strachu, já nevím, na šedesát procent, aby se něco nestalo. Ve finále jsem měl zase strach, abych neulil. Všechno to bylo horkou jehlou splácaný, ale návrat pěkný.“
Proč jste se vrátil až teď a ne dřív?
„Protože se natržení svalu řetězilo do strašně moc problémů. Nevím, jak to mám říct, jedna bolest za druhou se řetězila. Od svalu, přes koleno, kotník, po achillovku... Jak zatěžujete jednu stranu, je to boj. Extrémní boj. A já už nefunguju jako před pár lety. Dřív jsem říkal, že se každý rok seznamuju se svým tělem. Teď už je to každý půlrok, kdy se otočím ke svému tělu a řeknu ahoj, já jsem Petr. Ahoj, já jsem tvoje tělo. Je to takové horkotěžké. Ale snažím se. Žiju si svůj sen a snažím se radovat z každého dne navíc. Mám to rád a baví mě to.“
Kde berete mentální sílu se neustále po zraněních vracet? A bojovat?
„Mám super přítelkyni, to řeknu narovinu. Super člověk, stejně jako moje rodina. Když mám takové ty blbé kecy toho typu – ty jo, já už na to nemám, tak je mi během pár vteřin vysvětleno, že na to rozhodně mám. Ona ta láska je někdy mocná. Jak už jsem říkal, mám atletiku tak strašně rád! Neumím si představit být bez toho adrenalinu. Bez toho, abych šel na trénink. Prostě to miluju. To je moje síla. Neumím si zatím připustit, že by byl konec.“
Zkušeností máte moc, ale přece jenom, nebyl jste po roční pauze nervózní?
„Byl jsem hodně nervózní, protože první závod je takový unavený. Navíc já jsem byl před čtrnácti dny nemocný, na týden jsem lehl. Takže jsem úplně vysátý z energie. Z toho jsem měl největší strach, co se bude dít se svaly. Přesně kvůli tomuhle jsem si je tady loni natrhnul. Vrátil jsem se z Toruně, jel jsem do Berlína už nachcípaný. Tam jsem ulil, přijel jsem do Ostravy a byl jsem úplně jako v pytli. A natrhnul si sval. Z toho jsem měl největší strach, aby se historie neopakovala, protože to se mi velice dobře daří.“
Můžeme s vámi počítat i pro mistrovství světa v Glasgow?
„Já doufám, že ano. Mám teď trochu skluz s rychlostí, tak doufám, že to nějak vyjde. Umím občas čarovat, tak doufám, že osud, co měl vždycky smysl pro humor v mých zraněních, bude mít smysl pro humor i v tom, že nechá veterána nakouknout co nejdále. Teď je to takové, že bych chtěl příští rok končit na Evropě, když pánbůh dá. Protože Evropa je má srdcovka, chtěl bych tam zvednout ruce, zamávat a říct, byla to úžasná kariéra, byla to jízda. Do té doby mi zbývá svět, Evropa, olympiáda a hurá domů.“
Už víte, co po kariéře?
„Rozjíždíme s kamarády značku sportovního oblečení (Bimystake). Bimystake runner. To je vlastně takové moje krédo a extrémně mě to vystihuje, protože já jsem občas vítěz omylem. Až skončím, chci dělat něco, v čem jsem celý život kovaný.“
Říkal jste, že musíte bojovat i s nepřízní lidí. Setkáváte se s ní často?
„Ono je to hrozně těžké v téhle době. Je asi celkově málo peněz na sport a je tu veterán, který je hodně trnem v oku některých lidí. Stává se mi, že mi lidi píšou na Instagramy škaredé věci. Hodně zaznamenávám, že mi lidi nevěří. Ale nemůžu říct kdo, i když bych hrozně rád řekl. Třeba jednou až skončím... Tohle jsou pro mě největší rány, když musím furt někomu něco dokazovat. Kdyby mě nechali chvíli být a já byl zdravý, tak výkon předvedu. Ale dělat něco na sílu, abych něco dokázal. Nemyslím tím zaměstnavatele, aby se to proti mně neotočilo. No nic, umím s tím žít a úplně mě to neovlivňuje. Je to pro mě energie zdarma.“
