Snad to bouchne v Pekingu

V Číně bude mít poslední možnost, jak získat na olympiádu příjemné vzpomínky. Zatím mu olympijské roky přinášely spíš potíže.

Limit jste zdolal měsíc před olympijskou nominací. Nenahlodávala vás už nejistota?
„Věděl jsem, že na to mám. Ale u výšky se to nemusí podařit. Každý závod máte na té výšce jenom tři pokusy. A z nějakého důvodu to nemusíte skočit, i když máte na víc. Pro mě je důležité, že teď budu moct trénovat na olympiádu jako před Göteborgem. Budu chodit závody z plného tréninku. Můžu si naložit běhání, posilovnu i odrazy. Jde o to, aby fyzička vydržela až do olympiády. Když člověk závodí kvůli limitu, kondice padá dolů.“

Můžete se tímhle stylem dostat do podobné formy jako před dvěma lety na mistrovství Evropy v Göteborgu, kde jste v osobním rekordu 234 centimetrů získal stříbrnou medaili?
„Kdybych si to nemyslel, tak bych netrénoval. Forma v Göteborgu přišla až na místě. Vůbec jsem netušil, že můžu skákat tak vysoko. Měl jsem tam dvě stě třicet, najednou rána a byl jsem nahoře. Ukáže závod samotný. Jistý si být nemůžu nikdy. U výšky jsem kolikrát zažil, že jsem měl v sobě veškerej trénink a skákání pak bylo špatný. A nikdo neví proč. Stačí se ráno špatně vyspat, noha jde o chviličku později a rozhodí celý skok.“

Vy zatím na olympijské roky nemáte moc příjemné vzpomínky, že? V roce 1996 jste se sice jako nováček dostal do finále. Ale do Sydney jste nejel kvůli spornému změření závodu v Bílině a před čtyřmi lety vaši přípravu pokazil pneumotorax pravé plíce…
„V Atlantě tam byla euforie. Byl jsem mladej kluk. Zažil jsem obrovskej výkonnostní vzestup a postoupil do finále. Byl to pro mě jeden z nejkrásnějších závodů kariéry. Sydney nemá smysl komentovat.“

Zkuste to. Podle rozhodčích jste tehdy na závodě v Bílině skočil olympijský limit 230 centimetrů, ale televizní záběry pak prokázaly, že byla laťka přibližně o decimetr níž. Na olympiádu jste nakonec nejel…
„Nebyla to křivda. Prokázalo se, že to bylo níž. Jsem rád, že jsem na tu olympiádu nejel. Kdyby se to ukázalo až po ní, mrzelo by mě to. Dnes se na to dívám tak, že bych tam jel neoprávněně. I když jsem věděl, že mám obrovskou formu. Byla to velká zkušenost, do života mi to dalo hodně.“

Jak vzpomínáte na sezonu před čtyřmi lety, kdy vás potkal pneumotorax?
„To bylo smutný. Měl jsem velkou formu. Na mistrovství republiky v Plzni jsme s Jardou Bábou a Sváťou Tonem naskákali velký rány. I tohle byla velká životní zkušenost. Nerad bych, aby se to opakovalo. Vím, co se stalo, ale nerad bych to ventiloval. Měl jsem v plicích malou dírku a potom nastoupil do letadla. A bylo po legraci. Z nemocnice jsem odcházel tři týdny před olympijskými hrami. Zásah do těla to byl obrovskej. Tělo nemělo šanci to vyřešit.“

Bude olympiáda v Pekingu vaší poslední?
„Určitě to bude poslední olympiáda. O ničem jiném vůbec nebudu uvažovat.“

Motivuje vás to?
„Já mám motivací víc. Kdo tomu nerozumí, může si myslet, že jsem v pokročilém atletickém věku. Já se cítím jako dvacetiletej kluk. Jak fyzicky, tak psychicky, přes všechny ty olympijské patálie. Druhý důvod je, že mám formu a můžu bojovat o dobré umístění. Pro mě je to vyvrcholení závodní kariéry. Motivace musí být. Jsou to olympijské hry. Kdo řekne, že by neměl na olympiádě motivaci, je blázen.“

Může ve vás forma vybouchnout podobně jako v Göteborgu?
„Každá situace je trochu jiná. Říká se, že tehdy jsem udělal výsledek proto, že mi hrozili odchodem z Dukly. Ale ono to spolu nesouviselo, jen to do sebe krásně zapadalo. Moje prvotní motivace byla, že jsem věděl, že na to mám. Že mi pohrozili vyhazovem, mi nevadilo. Každý má svůj čas. Někdo musí odejít do důchodu, někdo musí změnit povolání. Každopádně doufám, že to v Pekingu zase vybouchne. Je důležité, abych ze soutěže odcházel s tím, že jsem nic nezanedbal, a že jsem důstojně reprezentoval.“

Ovlivňuje vás situace tyčkařky Kateřiny Baďurové, vaší přítelkyně, která se zotavuje po vážném zranění kolene a bojuje s časem?
„Když pojedu na závody, tak budu sobec. Ale závod trvá dvě a půl hodiny. V normálním životě se soustředím i na Katku. Její úspěch je pro mě stejně důležitý. Pokud se Katka nedostane na olympijské hry, bude mě to mrzet a ta situace se na mně podepíše. Možná by mě to motivovalo, abych bojoval i za ni. Ale lepší bude, když ona bude závodit za mě. Pevně věřím, že tam pojede.“