Dvořák: Mladým chybí tah na bránu

Jak hodnotí atletický šampionát v Berlíně muž, který se má podle veřejného tajemství stát nástupcem odcházejícího šéftrenéra Václava Fišera?

Co vás v Berlíně nejvíc potěšilo?
„Byla to spíš překvapení. Trendovou záležitostí toho mistrovství bylo, že vyhořeli favorité. Nebylo jich málo. Isinbajevová, Kanter, Galkinová, dvakrát Defarová a další a další. Nebyl to úplně šampionát Usaina Bolta. Ten to opepřil světovými rekordy. Bude se ale vzpomínat na výkony Kenenisy Bekeleho, to bylo ekvivalentní. Další trend byl, že Etiopané dostali na zadek od Keňanů, až na toho Kenenisu.“

Co naznačil šampionát o české atletice?
„Bylo to druhé nejhorší vystoupení od Göteborgu. Já si pořád myslím, že je to generační cyklus. Od Göteborgu je to čtrnáct, patnáct let a to je přesně ono. Tehdy tam taky jela obnovená sestava. Tam to začalo a pak to chvilku jelo. I když tenkrát byli lidi, kteří začínali, v jiných podmínkách.“

Jak to myslíte?
„Kubánci třeba teď disponují takovým množstvím skvělých sportovců, protože mají výhodu v režimu. Pro ně je to ohromná šance. Tady jde patnáctiletý kluk a řekne: Tati, dej mi prachy, já jedu na dovolenou do Chorvatska.“

Myslíte, že mladým chybí touha něco dokázat, kterou jste měl vy, Jan Železný či Roman Šebrle?
„My jsme byli v tomhle směru kovaný. Jinak nemáš šanci prorazit. Teď mládež nespoléhá jen na sebe. Jsou to zajištění mladí lidi. Nemají tah na bránu.“

Ale jsou i výjimky, ne? Co třeba překážkář Petr Svoboda?
„Zažil jsem ho v jeho telecích letech, když mě jako junior zastřihl a málem se mi šel omluvit. Přitom bylo vidět, jakou mu to dělá radost, protože věděl, s kým má tu čest, jak se říká. Nevím, jestli je to u ostatních špatně nastaveno. Já si třeba neuměl představit, když jsem přišel v šestnácti do Prahy, abych někomu tykal. To bylo samé: Pane Machura, pane Bugár...“

Teď už to tak nefunguje?
„Teď se nesetkáte s tím, že by vám někdo vykal. O dvacet let mladší lidi s tím nemají problém. Mají úplně jiné než sportovní idoly. Nechtějí se opičit po nikom ze sportovců.“

Proč potom dělají sport?
„Já vám to řeknu. Jak řekl jeden můj svěřenec: pro prachy, pro slávu. To vám řekne šestnáctiletý kluk a vypadá u toho zcela přesvědčivě.“

To ale asi není ideální cesta k úspěchu, ne?
„To je právě ono. Jak to začnete dělat pro peníze, první zklamání vás od toho odradí. Kdybych to já dělal pro prachy, skončil bych krutě. Je to emoční záležitost, jako každej sport. Jestli někdo říká, že to dělá kvůli divákům, jsou to kecy. Děláte to především kvůli sobě samému.“

Kde je problém?
„Konkrétně z atletiky se furt dělá chudej sport. Rodiče neberou atletiku seriózně jako jiné sporty. Platí se minimální příspěvky, ale v čem je servis jiný, než když dáte dítě na tenis? Možná, že tam se trénuje ve čtyřech a tady v patnácti. Ale troufám si říct, že jinak se o dítě postarají líp u nás. Rodiče toho i zneužívají. Když jim to vyhovuje, dítě na trénink jde. A když má závody, musí se jet na chalupu.“

Talentovaní atleti však přesto v Česku jsou. Jenomže na mistrovství světa se málokdo přiblížil tomu, co dovede. Proč nebyli borci ve formě?
„Trošku sdílím to, co řekl šéftrenér Venca Fišer, že byl šampionát za humny a mnozí tam jeli jako na závody, ne na šampionát. Když se jede někam dál, je třeba aklimatizace. Ale někomu právě díky ní forma vyletí. Berlín je sice příznivé místo, ale lidi do toho bušili až do samého konce. A forma jim přijde za týden, což bude smutný.“

Někteří reprezentanti ale říkali, že se ještě těsně před závodem cítili dobře...
„Neumí se s tím srovnat. Na mistrovství světa byli nejlepší na rozcvičováku. Rozklusali se, protáhli, párkrát si skočili. A pak teprve šli na stadion. Měli vlastně dva závody v jeden den. Paradox, že byli schopní závodit v sezoně a pak výkon neudělali na šampionátu, je daný tím, že spousta lidí to má postavený tak, že pro ně je důležitá účast.“

Co s tím?
„Je to trošku nešvar. Závodníci se kolikrát připravují na limit. Řeknou si: Musím skočit dvě stě třicet. A už ani neuvažují, že by měli skočit výš. Výkon se jim povede jednou za rok a pak to plácají. Na druhou stranu, nemůžete udělat limity takové, aby na mistrovství světa jeli tři lidi. V ten moment nebude za rok, za dva dělat atletiku nikdo. Někdo se musí nejdřív jet zúčastnit, aby za pět let měl třeba medaili. Taková byla i Bára Špotáková.“

Na druhé straně spektra je zkušený šampion Roman Šebrle, který však taky nezazářil. Měl byste pro něj radu, jak vyřešit otázku kompetencí v tréninkovém týmu?
„Omlouvám se, ale na tohle žádnou odpověď nedám. Ne že by byl Šeba tabu. Ale je to velkej kluk, musí se rozhodnout sám. Znám to, byl jsem v podobné situaci. Moc dobře si pamatuju, jak se tělo chovalo. Fandím mu.“

Co bude s českou atletikou dál?
„Důležité je tým naladit, aby se choval jako na soutěžích družstev. Jde o to nebojovat jen za sebe, ale aby se jeden druhého snažil podpořit. Líbilo se mi to na mládežnických šampionátech, že tam závodníci nebyli jako kůl v plotě. Ale myslím, že tohle vědomí z naší atletiky trochu vymizelo. Je to takové hodně individuální. Společné reprezentační kempy, co dělají třeba Poláci, mají něco do sebe. Oni měli hvězdy, spoustu medailí. Ale jinak poslali do Berlína hodně omlazený tým. Spousta jich neprošla do dalších kol, jeli na zkušenou.“

Pomohla by myšlenka centrálního závěrečného kempu i v českých podmínkách?
„Nemá cenu dělat věci z donucení. Ale když jsme měli před olympiádami 1996 a 2000 reprezentační kempy, musím říct, že mě to hodně nabilo. Máte možnost nějaké konzultace, před někým se chcete ukázat. Takhle si všichni drmolí na svém písečku. Nehledě na to, že to stojí strašnou spoustu peněz, když jezdí každý sám.“

Podaří se příští rok české atletice napravit si pověst na mistrovství Evropy v Barceloně?
„Evropa může být zajímavá. Neříkám, že se najednou urodí deset medailí. Ale už tím, že se pojede na mistrovství Evropy, se do toho víc atletů položí s tím, že by mohli uspět. Pro mnohé to bude znamenat i postup z prvního kola nebo být v semifi nále. Ale někteří budou mít tužbu být na bedně. A ukážou ostatním, že to jde. Že to má smysl dělat.“