Zažil doby, kdy si do tréninkových deníků psal výmysly jen proto, aby se nezdálo, že přípravě dává málo. Časy, kdy ještě musel chodit na dopingové zkoušky, které měly v éře státem řízeného dopingu zachytit chybu v systému.
Zároveň se však oštěpař Jan Železný, trojnásobný olympijský vítěz a mistr světa v hodu oštěpem, stal po listopadu 1989 jedním z prvních sportovců, kteří měli manažery a vpadli do světa reklamy.
Konec komunistické éry prožil jako třiadvacetiletý kluk, který začínal stoupat k pozici nejlepšího oštěpaře všech dob, nedostižného světového rekordmana.
Čtěte také:
Žokej Váňa: Do revoluce ho budil Matuška »
Emigrant Knoflíček: Chtěl mě i Juventus »
Bratři Pospíšilové: Rusové byli na kolovou moc hloupí »
Holík: Komunisty jsem neměl nikdy rád »
Jako první při vzpomínce na závěr 80. let vysloví: „Nesvoboda. Člověk nikdy nevěděl, co se může stát. A třeba na soustředění jsme nemohli, kam jsme chtěli,“ vzpomíná Železný.
Po pádu komunismu vyrazil na Kanárské ostrovy, nyní i své svěřence připravuje v Jižní Africe. Jako sportovní mlaďoch jezdíval vlakem do Itálie.
„To byla docela zábava, měli jsme vlastní vagon, trmáceli se dlouho. Soustředění nebylo špatné. Ale po revoluci jsem začal vyjíždět na delší dobu. Kdybych měl takové možnosti jako mladší, neměl bych býval potom vážná zranění.“
Trápily vás problémy se zády, loktem, ramenem. Proč tedy?
„Házel jsem v Banské Bystrici dvakrát, třikrát v týdnu v minus patnácti stupních. V tretrách je docela zima, na klouby to není nejlepší. Horší podmínky určitě přispěly k tomu, že jsem ze začátku měl zdravotní problémy. Pak jsem je dokázal stabilizovat.“
Dnes si můžete vypomoci řadou přípravků a doplňkovou výživou. Co jste jedl před revolucí?
„To je strašný rozdíl. Já jsem začal hledat někoho, kdo by mi pomohl, když jsem si zranil záda. Doktorka Švecová mě učila pitný režim. Tehdy byly iontové nápoje, ale nic moc. V nemocnici mi dávala čisté magnézium. A když jsem chtěl energetickou bombu, koupil jsem si v potravinách maltodextrin a uvařil jsem si pudinky. Na soustředění jsem vezl třeba dvacet litrových. Taky jsem jedl tresčí játra s olejem. U těch bylo riziko, když jste chytli špatná, což se mi stalo jednou na menších závodech v Oslu. Ale tyhle věci byly dělané na koleně a fungovaly nejlépe. Nebyl jsem zatěžovaný množstvím preparátů.“
Foto Archív
V jiné „doplňkové výživě“ ovšem fungoval systém státem řízeného dopingu. Vzpomenete si, kolikrát jste byl na zkoušce, na kterou museli všichni sportovci, aby náhodou na velké závody neodjel někdo, kdo měl v těle stopy nedovolených látek?
„Nevím. Byla to povinnost. Poprvé jsem závodil na mistrovství Evropy v roce 1986, pak jsem šel asi před mistrovstvím světa v Římě 1987 a stejně tak před olympiádou v Soulu. Pak už to zase skončilo.“
Jak tento systém fungoval? Dostali jste dopis: Dostavte se tehdy a tam?
„Jasně. Je to odběr jako teď. A já bych klidně tyhle věci před olympiádou zavedl i v současné době. Ještě vedle testů, které už fungují na národní i mezinárodní úrovni. Ne, že by se sportovcům řeklo: Máš problém, jsi pozitivní, ututlá se to. Ale jako ochranu celého olympijského týmu by nebylo špatné všechny před olympiádou ještě navíc otestovat. Závodí za svůj stát a jakýkoli problém by se odrazil mediálně i světově, což není dobré. Kdyby někdo byl pozitivní, dostal by trest. V tom by byl rozdíl oproti minulosti.“
Vy jste v době, kdy se objevily materiály z těchto předlistopadových zkoušek, říkal, že vám doping nikdy nikdo přímo nenabízel, ale že by asi nebyl problém jej sehnat. Kam byste tehdy šel?
„Dal se sehnat všude. Jako teď. Dřív se asi dal koupit běžně v cizině, v současnosti by cesta byla o maličko složitější, ale jistě by se našla. Doping je jedním z největších byznysů. Netýká se jen sportovců, to by byl hodně malý obchod. Je to celosvětový jev. Moje éra byla v tomhle zase trochu jiná, ale v období, kdy doping bujel nejvíc, v tom byl celý svět. Opravdu se zbrojilo všemi směry. Když jsem se bavil s jedním americkým oštěpařem, říkal mi, že zkoušky měli taky, akorát tajné. Posílali vzorky a pod nějakým tajným číslem jim řekli, jestli jsou v pořádku, nebo ne. Ta éra tak fungovala a nikoho bych za to neodsuzoval. Je tam totiž jeden sporný moment.“
Jaký?
„Kdo říká pravdu, a kdo ne? Ti, co byli potrestaní, se dostali ve známost. Nevím, kolik vítězů bylo čistých. A druhý problém je, že když jste nejlepší, tak vám nikdo moc nevěří. To jsem zažil taky. A vy nemáte šanci to změnit. Nabízel jsem kdysi na svazu, že budu chodit každé tři týdny na kontrolu s tím, že bych si je i platil. Ale stejně by to nepomohlo. A nelíbí se mi taky osočování jednoho sportovce druhým. To poškozuje sport jako takový. Hodně rodičů si pak může říct, že nedají svoje dítě na sport, aby nepoužívalo zakázané prostředky. Jenže doping tu bude i v budoucnosti. Jsme lidi. A od doby, co lidstvo začalo přemýšlet, začalo i podvádět. Ale doufám, že míra bude malinkatá. Bojím se, aby spíš nenastal velký problém kolem genetického inženýrství.“
Zmínil jste, že dopingový boj byl součástí zbrojení mezi Východem a Západem na všech frontách. Kdy jste vy nejvíc pocítil důsledky téhle nevraživosti?
„Já ji nezažil, ale olympijské hry v Moskvě a v Los Angeles byly tragédií pro obrovské množství lidí na celém světě. Nejen sportovní, ale i společenskou, protože olympiáda dokáže spojovat lidi jako žádná jiná akce. Bojkotem zavřeli životní etapu mnoha lidem, kteří by v Los Angeles tehdy vyhráli. Speciálně atletika byla v Československu po mistrovství světa v Helsinkách úplně nahoře. Já to měl jednodušší. Ale kdybych řekl něco špatného, taky bych měl okamžitě smůlu.“
Dával jste si pozor na pusu?
„Ne. Na olympiádě v Soulu, kde jsme byli s Remíkem Machurou, byla uvolněná atmosféra, ale pořád nás někdo kontroloval. Jeden den tam byla velká oslava a někdo něco vykřikoval. Tehdy si nás zavolali na kobereček a museli jsme vysvětlovat, že my jsme tam zrovna náhodou nebyli. Mohl to být průšvih. A Remík předtím měl průšvihy s křižováním a řetízky.“
Při bojkotu Her v roce 1984 vám bylo osmnáct. Jak jste jej vnímal jako mladý sportovec? A předtím ten z opačné strany pro Hry v Moskvě 1980?
„Na moskevskou olympiádu jsem se jako malej díval. Máma tam snad dokonce jela, byl to pro ni obrovský zážitek. Byl jsem nadšený. Ale když jsem potom zjistil, co se tam dělo a jaké byly podvody na naše sportovce, kroutil jsem hlavou. Byla to neuvěřitelná svinstva. Při oštěpu se otevírala brána Kulovi (olympijský vítěz Dainis Kula tak měl lepší povětrnostní podmínky). A v disku byli tehdy Imrich Bugár s Kubáncem Delisem ve vynikající formě, takže jim úmyslně změnili program a den házení. Dělalo se všechno pro to, aby vyhráli sovětští sportovci. Ne socialističtí. Hrozné. To v Los Angeles nebylo. Demokracie byla jiná.“
Vy jste zažil olympiádu v Soulu, první po bojkotovaných Hrách v Moskvě a Los Angeles. Jaká tam byla atmosféra?
„Já na Soul moc rád vzpomínám. Lidé byli úžasní, opravdu to prožívali. Pro mě to byla asi nejlepší olympiáda. Vyjeli jsme do města a lidi se s námi chtěli bavit. Na cestu zpátky taxíkem jsme neměli peníze, tak nás taxikář vzal zadarmo do olympijské vesnice. Tahle olympiáda byla zlomová.“
V čem?
„Ukázala, jaký je rozdíl mezi Severní a Jižní Koreou. Byla to ohromně pozitivní olympiáda po těch předchozích. Výjimečná. A myslím, že tam tehdy byla nejlepší parta na Hrách, co pamatuju. Byli tam házenkáři, házenkářky, cyklisté. Večer nás třeba sedělo dvacet, povídali jsme, smáli se, na kolech se přivezlo víno.“
Ale jak jste řekl, měli jste lidi, kteří vás hlídali.
„Jasně, byli tam lidi na kontrolu. Ale po revoluci se parta svým způsobem rozešla, protože sport začal být víc komerční. Ovšem nesouhlasím s tím, když někdo říká, že sport už je jen o penězích. To není pravda. Ale je fakt, že tehdy bylo složitější se k financím dostat. A když se vám to povedlo, tak vám je zase chtěli sebrat. Lidi drželi víc při sobě.“
Jak to ve vaší době fungovalo s výdělky ze závodů?
„Na závody jsme mohli vyjíždět normálně, akorát jednou mi zakázali start, protože v té době bylo mistrovství republiky.“
A když jste vyjel?
„Býval přidělený trenér, který bral peníze a dal je pak na svaz. Odevzdávali jsme třicet nebo čtyřicet procent. Dělali jsme kulišárny. Když jsme jeli do Finska, znal jsem tam lidi a jako oštěpaře mě měli rádi. Tak jsem se domluvil s manažerem dopředu, on nám závodníkům něco dal. Teprve pak k němu šel trojskokanský trenér, který měl peníze vybrat. Přišel a říkal: Oni nás okradli, dali nám málo. A my jen odpovídali: To není možné, příště sem nepojedeme. Ale takové problémy měli všichni ze socialistických států. Přišel za mnou tehdy Sedych (sovětský kladivář), jestli bych pro něj taky něco nedomluvil. A to byl šampion, v té době daleko větší než já.“
Dokázal byste porovnat, kolik jste vydělával v roce 1988 a 1992?
„V osmdesátém osmém jsem nejezdil tolik ven, ve dvaadevadesátém to bylo lepší právě kvůli penězům ze zahraničí. Vydělával jsem víc. Nastartoval jsem docela dobře. Na začátku jsem peníze měl a jiní ne. Ale pak jiní měli hodně a já normálně. Když jsem jezdil do zahraničí, měl jsem víc peněz než třeba veksláci, ale nepoužíval jsem je. Za začátku jste potřebovali málo na rozjezd podnikání nebo vám banka půjčila. Ale já na to nebyl stavěný.“
Každopádně jste se jako jeden z prvních sportovců začal věnovat reklamě, byl jste tváří tyčinky Mars.
„To byla asi jedna z prvních větších mediálně známých akcí. Jednou mě dokonce fotil Robert Vano. To bylo rychle udělané na Dukle. A když jsem se vrátil po olympiádě, byla na Staromáku podpisová akce. Nebylo toho moc. Ne, že bych nevnímal, že jsou v tom peníze, ale mě zajímalo sportování, závodění. Vždycky jsem to chtěl udělat tak, aby mě akce časově nezatěžovaly.“
Sportovci se také po pádu komunismu začali spojovat s různými sportovními značkami. Naopak Jarmila Kratochvílová vzpomíná, jak dostávala reprezentační soupravu, kterou musela vracet. Jak to bylo za vaší doby?
„Fasovali jsme na svazu, bylo přidělené určité množství oblečení. Věcí přišlo víc, ale dostali je jen někteří z funkcionářů. V roce 1987 jsem měl první bronzovou medaili na mistrovství světa a měl jsem tu čest, že jsem mohl jít přímo na šampionátu k Adidasu. Bylo dobré dostat vybavení zadarmo, tolik lidí ho nemělo.“
A jak to dopadlo?
„Dávali mi nějaká dvě trička a boty, něco úplně směšného. Byl jsem mladý, tak jsem se naštval a řekl jsem trenérovi, ať si to nechají. Byli z toho vyřízení, nezažili, že by je někdo odmítl. Možná si mysleli, že budeme rádi za pár triček, ale mě to v tu chvíli neskutečně urazilo. Vyšší funkcionáři tam potom chodili a dostávali větší tašky. Ale potom mě pozvali přímo do Adidasu, do Německa do firmy. Jeli jsem s Remíkem Machurou starou škodou stodvacítkou. Po cestě se nám ještě rozbila. Po revoluci byla velká změna. I v tom, že jsem potom měl manažery.“
Hledal jste je?
„Ne, našli si mě sami. Miklós Németh (někdejší oštěpařský světový rekordman, olympijský vítěz z Montrealu) to udělal z pragmatického hlediska. Začal vyrábět oštěpy, takže pro něj bylo ideální, abych mu propagoval značku. On mi pomáhal v závodech, domlouval mi mítinky. Potom nastoupil Honza Pospíšil.“
Vzpomenete si vlastně, co jste dělal 17. listopadu 1989?
„Vůbec si to nepamatuju. Ale určitě jsem byl v Banské Bystrici. Nebyl jsem v žádném průvodu. Člověk vnímal, že se postupně něco děje. Německo ukazovalo, že se svět mění. Přišla svoboda a ta má své obrovské výhody. To je pro mě revoluce. Hned bylo znát, že všechno bylo jednodušší. Akorát se nevědělo, jak bude sport dál fungovat, protože systém se měnil a nikdo netušil, jaký je ten kapitalistický. A ten jsme potom vymysleli dobře.“
Říkáte to se špetkou sarkasmu. Jak to myslíte?
„Dělali jsme si svoje speciality jako privatizaci a vymýšleli jsme spoustu zákonů, takže se toho hodně rozkradlo. Pro mě je nepochopitelná jedna věc: na Západě už si to prožili, fungovalo to, zákony měli. Proč jsme něco nepřevzali? Ne všechno, protože každý stát má mít svoje zákony, specifika a knedlíky. Ale základ je jednoznačně daný. Kdyby se opsal z dobrých zemí, jako jsou ty skandinávské, neměli bychom teď takový dluh. Ale nechci říct, že to bylo špatné. Je to vývoj.“
Možná proto se však ještě najdou lidé, kteří říkají, že za komunismu bylo lépe.
„Ale to je blbost. To říkají lidé, kteří si toho až tolik nepamatují. Samozřejmě že jsou problémy a určitá generace změnu odnesla. Třeba pětapadesátníci najednou těžko sháněli práci. Ale naprostá většina lidí řekne, že teď je to lepší, o tom jsem přesvědčený. Hodně lidí nostalgicky vzpomíná, ale nechtělo by dobu vrátit. Což je normální. Když je člověk starší, vzpomíná na krásné věci z dřívějška. Na hospody, chalupy, na to, že každý měl nějakou práci. A hodně lidí nemuselo pracovat. Včetně mě.“
Jste vyučený automechanik.
„Asi tři měsíce jsem pracoval ve Škodovce, bylo to perfektní. Ráno jsme přišli do kanceláře, dali si kafíčko. Pohoda, práce jen někdy, neutekla. Na to se vzpomíná hezky. Ale to je nostalgie vzhledem k věku. Až budu starší, budu si říkat, že před třiceti lety to bylo lepší. Ale proto, že klouby byly zdravější.“
