Bude šéfem týmu na akci, o které se ani nedá říct, že byla pro české basketbalisty dětským snem. O mistrovství světa se totiž nesnilo, to byl neznámý a nedosažitelný vesmír pro celé generace. A pak se to najednou stalo. 37 let od poslední účasti federálního výběru. Tomáš Satoranský, jediná posila z NBA a nejlíp placený český sportovec, se šampionátu v Číně nemůže dočkat. Ví, že je lídr. A tuší, že jiným vesmírem by byl i postup ze základní skupiny.
Až tenhle rozhovor vyjde, budou zbývat dva dny do bitvy s Amerikou, největšího zápasu v historii českého basketbalu. Co myslíte, v jakém rozpoložení se budete nacházet?
„Po třech přípravných turnajích se budu těšit, aby už to začlo. Uvidíme taky podle toho, jak budeme hrát, že jo. To člověka asi nastaví do hlavního turnaje. Ale myslím, že máme dobrou přípravu. Už budeme aklimatizovaní v Asii díky turnaji v Koreji, cestujeme tam devět dní předem. Čekání je dlouhé. Těším se.“
Jak se bude blížit start šampionátu, budete nervózní? Býváte?
„Bývám nervózní. Je to taková ta zdravá nervozita. Vždycky před takovou akcí, na kterou se čeká dlouho, a víte, že ji budete hrát za rok. Atmosféra před tím se dá krájet, tím spíš, že proti nám stojí Amerika. Ale já jsem rád, že jsem nervózní, protože mi to ukazuje, že jsem připravenej.“
Jak se vaše nervozita projevuje? Přemýšlíte o hráčích, kteří na vás poběží?
„Počítám čas, kdy už to začne. Někdy je to před tím zápasem nepříjemný. Na druhou stranu, čím jsem starší, víc si tu atmosféru užívám. Člověk nikdy neví, kdy ji zažije znova.“
Třeba až po 37 letech.
„Přesně tak. Proto si myslím, že si člověk musí ten moment užívat. Samozřejmě mám v hlavě velkou přípravu. Co už jsem se ale naučil, je, že už si ten zápas nemůžu dopředu přehrávat. Protože to vždycky dopadne opačně.“
Dřív jste si nadcházející utkání vizualizoval?
„Jak kdy. Vizualizuju si třeba některé hráče, které znám a vím o jejich tendencích. Ale nejlepší je reagovat na vývoj zápasu a co se stane v daném momentě.“
Cítíte se teď nejlíp v kariéře? Všechno vám vychází, v basketu i doma, pro turnaj to máte, zdá se, dobře naložené.
„Doufám, že se to ještě bude stupňovat, že kariéra půjde nahoru. Je dobře rozjetá, hodně věcí se teď hezky povedlo a poskládalo. I v rodinném zázemí, protože se mi narodila dcera, tam prožívám to nejšťastnější období. Ale nerad zastavuju a přemýšlím nad tím, jak se mi hrozně daří.“
Jde o vnitřní pocit. Jestli je všechno tak, jak má být.
„To ano. Tak to je. Ale vždycky si říkám, že ještě musím přidat v trénování nebo v jiných věcech, aby to bylo ještě lepší. Protože většinou po těchto momentech, kdy se člověk cítí na vrcholu, přichází pád. A to chci co nejvíc oddálit. To platí hlavně v NBA, kde se říká never too high, never too low. Tam se prostě zítra může stát, že zase nebudeme tak vysoko v kariéře. Takže: samozřejmě se snažím si to užívat, protože to nemusí trvat věčně. Ale zároveň dělám všechno proto, aby to trvalo co nejdýl.“
Rád máte všechno pod kontrolou. Nebudete se muset na hřišti v Číně krotit?„To je pravda, to se mi v nároďáku stává. Ale zase jsem trochu vyrostl a vím, kde bych měl zpomalit. Že nemůžu chodit do všech rotací. Je pravda, že hraju hodně minut, tak nemůžu pracovat po celém hřišti.“
Považujete se za lídra – kam až sahá vaše působnost v této roli?
„Myslím si, že někteří hráči mě berou za lídra už delší dobu. Takže to nemám tak těžké být lídrem mimo hřiště. Hodně lidí mě respektuje a nechává mi prostor, abych tím lídrem mohl být. Za to jim chci poděkovat, protože mám zjednodušené podmínky. Snažím se komunikovat i s trenérem, ale tak, aby trenér byl ten, kdo to vede, ne abych mu kazil autoritu. Nechávám to na něm, ale když cítím, že se nabízí příležitost, snažím se týmu pomoct i mimo hřiště.“
Trenér Ronen Ginzburg na vás v tomhle směru určitě dá, předpokládám?„Myslím si, že máme hodně nadstandardní vztah. Je to i tím, že nikdy nebyl mým trenérem v klubu. To by ten vztah fungoval jinak. Vždycky se potkáme na dva měsíce nebo měsíc a půl a prožíváme spolu dost výrazné a silné zážitky, kterými byl náš vztah určený. Na mistrovstvích Evropy, v kvalifikacích, teď na mistrovství světa, předtím i v olympijské kvalifikaci. Zároveň se respektujeme, hodně spolu komunikujeme. Neno zná dobře moji rodinu, byl mi na svatbě. Je tam důvěra i respekt.“
Napadá mě analogie s německým basketbalem, kde trenéři reprezentace dlouhé roky spoléhali na Dirka Nowitzkého.
„Fakt?“
Pro ně to byl taky maják v NBA, zdaleka nejdůležitější hráč.
„Německo je dobré srovnání. Protože si pamatuju, jak úspěšný ten tým byl. Samozřejmě se nemůžu přirovnat nikam blízko k Dirkovi Nowitzkému, to bychom se bavili o mně jako o jedné z největších hvězd NBA, což nejsem. Ale německý tým byl dobře nastavený v tom, že všichni hráči věděli, jaká je jejich role. Dirk byl lídr a fungovali tak skoro deset let. Vyhráli toho spoustu, byli na olympiádě. Nebylo by špatné tenhle tým následovat.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
