Zažívá teď zvláštní období. Kvůli vládním omezením byla přerušena basketbalová soutěž žen a současně i zrušena výuka tělocviku, kterou měla na starosti coby učitelka pražské základní školy. „Je to šílené období. Ze dne na den jsem přišla hned o dvě práce," popisuje aktuální situaci nejlepší česká basketbalistka 3x3 Monika Satoranská.
Na červencovém vyhlášení ankety Basketbalista roku zaznělo jméno rodiny Satoranských hned dvakrát. Titul nejlepší český hráč patřil stejně jako loni rozehrávači Chicago Bulls Tomáši Satoranskému. Cenu pro nejlepší hráčku 3x3 si zase odnesla jeho sestřenice Monika.
„Na Tomáše jsem moc pyšná, ale stejné přijímení mě v ničem ovlivňuje. Každý jsme šli svojí cestou a našli se v něčem jiném," říká nejvýše postavená Češka ve světovém žebříčku 3x3.
Jak jste se dostala k basketu 3x3?
„Úplně první kontakt přišel ještě v době, kdy jsem chodila na vysokou. Reprezentovala jsem tehdy Univerzitu Karlovu. Oficiálních turnajů, které se pořádaly po republice, jsem se ale většinou neúčastnila. Turnaje v 3x3 se pořádají po sezoně klasického basketu, a to jsem většinou měla chuť odreagovat se nějak jinak. Zhruba před dvěma lety jsem se k 3x3 dostala znovu. Jedna ze spoluhráček mi nabídla, jestli bych s nimi nechtěla jít na pár turnajů. Postupně jsem se dostala až k tomu, že jsem reprezentovala Česko na Evropských hrách, které pro nás byly docela úspěšné. Pak jsme začaly objíždět tour pro ženské reprezentace, kde jsme chtěly sbírat body pro kvalifikaci na olympijské hry. Klasický basket s 3x3 jsem tedy začala kombinovat až relativně nedávno“.
Jak to vypadá s vaší účastí na olympiádě? 3x3 se bude v Tokiu hrát vůbec poprvé v olympijské historii.
„My jako ženská složka kvalifikaci na olympijské hry nakonec hrát nebudeme, což rozhodně zamrzí, protože jsme se hodně snažily. Došlo k jistým pochybením a ta možnost nám byla bohužel sebrána. Dostali šanci alespoň muži. Systém, kterým FIBA týmy do kvalifikace vybírá, je docela složitý a není úplně chytře nastavený, což je dáno zřejmě tím, že je 3x3 opravdu mladý sport."
Basketbal 3x3
|
Jste hráčkou Levhartů Chomutov. Za tento tým hrajete pětkový i trojkový basket?
„Je to trochu složitější. Basket 3x3 v případě žen není ještě plně profesionalizovaný. Nehraje se tedy většinou za kluby. Česká basketbalová federace pořádá turnaje v 3x3, kam se se svým týmem můžete přihlásit. Domluvíte čtyři hráčky, a protože turnaje bývají vždy po sezoně, jsou to většinou holky, které normálně v sezoně hrají basket 5x5. Na vrcholných akcích pak hrají vybrané hráčky jako národní reprezentace. Zatím to není tak, že by se ženy specializovaly vyloženě na 3x3. Většina, stejně jako já, hraje basket 5x5 pod smlouvou v nějakém klubu a po sezoně si jdou zahrát 3x3.“
Podobně u nás kdysi začínal třeba i beach volejbal.
„Ano, věřím, že se to bude vyvíjet podobně. Konkrétně u mužů je to rozhodně na dobré cestě. Tam už existují i kluby, ve kterých se hraje pouze basket 3x3. U nás je to například klub Humpolec Bernard. Chlapi navíc mají tu výhodu, že když jsou úspěšní na světových turnajích, dostávají prize money. To u žen většinou nebývá.“
Máte raději basket 3x3 nebo 5x5?
„To se nedá říct. 5x5 a 3x3 jsou jiné sporty. Hází se tam sice na koš a dribluje, ale je to úplně o něčem jiném. Vzhledem k pravidlům se hrají takticky trošku jinak. Člověk by řekl, že u klasického basketu to bude více o fyzičce, protože máte větší hřiště a běháte na delší vzdálenost. To ale není tak úplně pravda. U 3x3 je sice hřiště poloviční, ale o to je to intenzivnější. Zajímavé je, že i papírově slabší soupeř může vyhrát, protože se hraje kratší čas. V klasickém basketu, kde jsou čtyři čtvrtiny, to většinou tak jednoduše nejde. Rozdíl je i v tom, že se 3x3 hraje venku. Často se tak chodí dívat i lidé, kteří by normální basket nesledovali. Co si budeme povídat, u nás to není úplně nejoblíbenější sport. Když ale hrajete uprostřed náměstí, často se zastaví i kolemjdoucí, protože je to něco, co nikdy neviděli.“
Na jakých zajímavých místech jste 3x3 hrála?
„Letos to už bylo trochu náročnější kvůli koronaviru, ale hrála jsem například v centru města v Hradci Králové. Jeden ročník světové tour se konal třeba před Pražským hradem. Loni jsem hrála zase na Václavském náměstí. Bylo docela zajímavé střílet na koš, když v pozadí máte svatého Václava na koni. I když je to divácky atraktivní, pro hráče je to docela náročné. Hrajete pokaždé v jiném prostředí a v otevřeném prostoru. Oproti 5x5 je to opravdu hodně rozdílné.“
Vaším bratrancem je Tomáš Satoranský. Má basket u vás v rodině nějakou tradici, nebo je fakt, že oba hrajete basket, náhoda?
„Je docela zajímavé, že mí ani Tomášovi rodiče basket nehráli. Tomášovi rodiče hráli vrcholově volejbal. Můj táta se věnoval míčovým sportům, takže s basketem někdy do kontaktu určitě přišel, ale nikdy se mu dlouhodobě nevěnoval. S tím jsme začali až my. Každopádně myslím, že mě trošku ovlivnilo to, že je Tomáš starší a basket hrál už přede mnou. Takže by se dalo říct, že jsem šla v jeho šlépějích.“
Jaké to je mít v basketbalovém prostředí příjmení Satoranská?
„Já si z toho spíše dělám legraci. Ano, máme s Tomášem stejné příjmení, patříme do rodiny, ale pokud se někdy budu jmenovat jinak, což asi jednou budu, bude se mi hrát úplně stejně. Na Tomáše se mě sice lidé často ptají, ale jinak mě to nějak neovlivňuje. Jsem moc ráda, že patří do naší rodiny a hodně mu to všechno přeju. Jsem na něj pyšná, protože vím, že ho to stálo hodně úsilí. Každý jsme šli ale svojí cestou a našli jsme se trošku v něčem jiném.“
Vy kromě basketu máte i své civilní zaměstnání, pracujete jako učitelka. To je běžné, že hráčky v Česku mají vedle basketu i další zaměstnání?
„Většinou to bývá tak, že hráčky kromě basketu studují vysokou školu. Takhle jsem to dříve měla i já. Pak se stává, že pár hráček dělá basket a k tomu má i částečný úvazek v jiném zaměstnání. A to je aktuálně můj případ. V momentě, kdy jste už trochu starší, koukáte i na to, abyste měla praxi v oboru, kterému se chcete věnovat potom, co s basketem skončíte. A je to samozřejmě i otázka financí.“
Mohou se ženy basketbalem v Česku slušně uživit i bez toho, aby měly jiné zaměstnání?
„To záleží klub od klubu. Rozhodně to tak nebude ve všech deseti klubech české ligy. Odhaduju, že by to mohlo být tak ve třech. Samozřejmě záleží i na tom, jaký jste hráč a jak si vás cení. V některých klubech se tím mohou živit tři hráčky, zbytek jsou mladé studentky, které to mají spíše jako přivýdělek. Jiné to ale bude v mužském basketu. Tam si myslím, že se většina hráčů sportem živí a nemají k němu žádné další zaměstnání.“
Vy se tedy vedle basketbalu věnujete učitelství. Co přesně učíte?
„Tělocvik na základní škole. Když jsem se rozhodla, že začnu hrát za Chomutov, domluvila jsem se i ve škole, kde mám pouze částečný úvazek, což mi vyhovuje. Co se týče příprav, není tělocvik tak náročný, jako kdybych učila třeba češtinu nebo matematiku. Dá se to tedy s basketem lépe skloubit. Když jsem do školy nastoupila první rok, pracovala jsem na plný úvazek. Kromě tělocviku jsem měla i přírodopis a občanskou výchovu. Zkombinovat všechno dohromady bylo o dost složitější.“
Jak jako učitelka vnímáte současnou situace okolo pandemie?
„Už se to opakuje podruhé. Ze dne na den jsem víceméně přišla hned o dvě práce – basketbal i školu. Kolegové, co učí jiné předměty, vyučují online, současná situace je o to složitější. Já online tělocvik nemívám. Výchovy se úplně vypustily, protože i ve škole to bývá docela náročné na koordinaci. Aktuálně tedy ve škole pomáhám s nejrůznějšími věcmi, které jsou potřeba. Teď například starší kolegyni s online vysíláním. Do školy teď nastupují prvňáci a druháci, takže budeme více potřební a čekám, že mě povolají.“
Myslíte si, že dětem v době pandemie pohyb chybí?
„Určitě, je to teď docela šílené. Když byla klasická výuka, děti chodily do školy a ze školy, pohybovaly se po chodbách... I když neměly zrovna tělocvik, musely nějaký pohyb vyvinout. Teď jsou ale pořád na jednom místě. Přestože nemíváme online tělesnou výchovu, snažím se pro ně vymýšlet alespoň dobrovolné úkoly, u kterých se můžou trochu hýbat, pročistit si hlavu a třeba zapojit i další členy rodiny. Je mi jasné, že je k tomu ale nedonutím. Je to také na rodičích. To jim samozřejmě nezávidím, protože musí chodit i do práce. Určitě si myslím, že pandemie v tomto ohledu děti negativně poznamená.“
A jak to aktuálně vypadá s vaší druhou prací - basketbalem?
„Protože je část týmu z Prahy a bylo těžké scházet se například na venkovní tréninky, posílali nám do teď individuální plán kondičního charakteru, který zahrnoval běhání a posilování. Tenhle plán si každá z nás plnila doma. Start profesionálních soutěží byl ale aktuálně obnoven, takže brzy začne i basketbalová soutěž žen. I my jsme byly konečně vpuštěny do haly a začaly s přípravou."
Monika Satoranská
|
