Adam Nenadál
Premium
9. září 2021 • 12:30

Satoranský: Chci vyprodat O2 arenu! Mohl bych být sobečtější, ale...

Vstoupit do diskuse
0
Video se připravuje ...
TOP VIDEA
PRVNÍ DOJEM: Jágr v kondici, Kladno jede. Smoleňák vzýval pána z Vysočiny
Samek o Slavii a italském trápení: Těžký půlrok. Řešil se návrat do Česka
VŠECHNA VIDEA ZDE

Účastí na olympijských hrách v Tokiu si splnil velký dětský sen, přestože ho trápilo vážně zraněné tříslo. Přímo v letadle na cestě z Japonska se pak dozvěděl, že v NBA po dvou letech opouští Chicago a stane se hráčem New Orleans Pelicans. Tomáš Satoranský už ale zároveň spřádá plány na září 2022, kdy ho coby lídra výjimečné české basketbalové generace čeká vrchol současného týmu: mistrovství Evropy se zápasy základní skupiny přímo v Praze. „Naplnit O2 arenu, to je teď můj další sen,“ říká brzo 30letý rozehrávač v exkluzivním rozhovoru pro iSport Premium.



Hlavou mu ještě probíhá olympijské vzrušení, zároveň už se ale těší na novou výzvu v New Orleans. Tomáš Satoranský při návštěvě redakce deníku Sport hovořil v první části velkého rozhovoru o ambicích, které má s národním týmem, o své pověstné soutěživosti, ale i o zranění z Tokia.

„Nepřicházelo v úvahu, že bych nenastoupil. Byl jsem připraven odehrát to třeba i s únavovou zlomeninou,“ vypráví a člověk pozná, že žertuje jen napůl.

Stihl už vlastně vlajkonoš výpravy zpracovat v hlavě olympijskou euforii? Málokterý český sportovec si účast v Tokiu užíval tak viditelně jako vy.
„Tohle léto bylo strašně hektické a asi ještě pořád čekám, až mi to dojde. Ale myslím, že s odstupem času nebo i let si užiju, co se nám podařilo. Byla to jedinečná věc. A hlavně doufám, že si to i zopakujeme, i když to třeba zní troufale. Vždycky je těžké uvědomit si tyhle věci bezprostředně po turnaji: v tomhle je to podobné jako na MS 2019 v Číně, po kterém jsem také začínal v novém týmu NBA a musel si hlavu hned přenastavit na angažmá v Bulls.“

Není vám líto, jak kolem vás všechny výjimečné okamžiky letí jako zrychlený film?
„Někdy je to trochu škoda. Po MS 2019 jsem byl v Česku jen tři dny a nestihl si pořádně užít žádnou euforii. Ale je taky důležité, abych se soustředil na svoje další cíle.“

Pohledem z Česka to vypadalo, jako by celá výprava v Tokiu nasákla týmovým duchem, kterým je basketbalová reprezentace proslulá. Cítil jste to podobně i přímo v dějišti Her?
„Je to možné. Z týmových sportů byly naposled baskeťačky na OH v Londýně 2012 – měly taky výbornou partu, jejich výsledky to dokazují. Ale my jsme v něčem takoví suveréni, prostě jdeme do věcí, ať si o nás myslí, kdo chce, co chce. Myslím, že jsme to tam opravdu i trochu oživili, protože nálada, která panovala po průšvihu s covidovým speciálem, nebyla nic moc. Sportovci v izolaci, někteří se ani nemohli zúčastnit – na tým kolem Martina Doktora byl velký tlak. Takže jsme začínali pomalu, ale pak jsme se do toho dostávali. Olympiáda je o sounáležitosti mezi sportovci, kteří se podporují navzájem. I když se nám úplně nepovedl výsledek, jaký jsme chtěli, tohle jsme si užili.“

V rozhovoru v předolympijském Sport Magazínu mě zaujal váš výrok, že Hry jsou pro vás víc než NBA. Pro velkého fanouška NBA, jakým jsem třeba já, je to skoro až kacířství. „Prodejte“ mi olympiádu. Proč je pro vás tak výjimečná?
„Jak NBA, tak olympiádu jsem jako malý kluk strašně žral. Ale olympiáda je akce, která se koná jednou za čtyři roky a jde o vrchol celého sportovního světa. To, že se na jednom místě sejdou nejlepší sportovci světa, je prostě velká věc. A pokud jde o NBA – víte, já jsem vždycky věřil ve svoje schopnosti, ve svůj talent a dovednosti. Prostě jsem si věřil, že na NBA mám. Ale český basketbal byl v době, kdy jsem jako kluk sledoval olympiádu, úplně jinde, než jsme teď. Dostat se tam se zdálo jako nadlidský úkol, mission impossible.“

A nakonec jste nesl při zahájení vlajku.
„Zní to bláznivě. Dřív se mi ani nesnilo o tom, že bych do zákulisí olympiády vůbec nahlédl.“

I basketbalová reprezentace si ale užila pořádné trable s nejistými výsledky testů Blakea Schilba a pozitivními testy hráčů po úspěšné olympijské kvalifikaci v Kanadě. Jak vás to ovlivnilo?
„Hodně. Panovala kolem obrovská nejistota. Kdo vlastně poletí, kdo ne? Někdy jsme přišli na trénink a nevěděli, kolik nás bude. Reprezentace v čele s manažerem Michalem Šobem udělala neskutečnou práci ohledně celé organizace. Já byl po kvalifikaci v Americe úplně vyždímaný, a i když jsem očkovaný, měl jsem pochyby – najednou jsem si uvědomil, že mám o co přijít. Že můžu přijít o olympiádu, o které jsem celou dobu snil, že nemusím odletět. Člověka to úplně vystresuje.“

Nakonec byl ale tým v Tokiu kompletní, jen Patricka Samouru nahradil David Jelínek.
„Ano, podařilo se to, ale byl to stres. Já si dokonce myslím, že zranění třísla, s kterým jsem se potýkal v Tokiu, bylo částečně způsobené jednak hektickým létem, jednak i stresem. Protože člověk to vnímá i z pozice kapitána: je najednou zodpovědný za celý tým. Trošku nás to semlelo.“

Jak vás vlastně zranění limitovalo? Trenér Ronen Ginzburg v rozhovoru pro magazín COACH prohlásil, že 80 % hráčů, které kdy vedl, by ani nepřemýšlelo o tom, že nastoupí.
„To mi Ronen trochu lichotí. (smích) Ale bylo to celkem vážné. Pro basketbalistu je podobný typ zranění nepříjemný dvojnásob, protože při hře je spousta laterálních pohybů hlavně v obraně. Hodně to člověka omezuje. Ale nakonec je člověk na olympiádě a musí dát ze sebe všechno, co v něm je.“

Vám se navíc vážné zdravotní trable dosud vyhýbaly...
„Během kariéry jsem hrál vždycky přes zranění. V NBA jsem nepřišel o víc než dva zápasy v řadě. Vždycky se mi dařilo vytěsnit obavy ze zhoršení menšího zranění a při hře myslet jenom na basketbal – kdyby měl člověk v hlavě strach, ještě se mu fakt stane něco vážného. A kdybych hrál opatrně, nemám na palubovce co dělat, zvlášť v zápasech proti Francii nebo USA, kde byli nejlepší atleti na turnaji. Ale přiznávám, že hned po zápasech a den po nich to bylo hodně špatné.“

Mohl bych být sobečtější...

Existovala varianta, že byste nehrál?
„Pro mě ne. Fakt ne. Poté, co jsme dokázali, jsem byl připravený odehrát to na 100 %, i kdybych měl třeba únavovou zlomeninu nohy. Což není vůbec chytré, protože doufám, že mám v kariéře ještě hodně před sebou. Vždycky jsem ale byl takový: jít do věcí po hlavě.“

Není to až trochu sebedestruktivní? V době olympiády už se jistě řešila i vaše budoucnost v NBA, ne?
„Já jsem myšlenky na trejd nebo na to,

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud